Yveta Shanfeldová: Výstava posedlostí

V nové knize Výstava posedlostí Yveta Shanfeldová ve značné míře navazuje na poetiku a témata své předchozí sbírky Skromná místa nespaní, za kterou byla v roce 2021 nominována na Magnésii Literu. A to nejenom rozložením knihy, která má znovu pět oddílů - nikdo by neudělal chybu, kdyby ony oddíly opět pojmenoval stejně: tedy Skromná místa, Ptáci, Láska, Máma, Je na čase. Výchozí pozice básnického subjektu je rovněž časoprostorově a intencionálně stejná, citujme z oné předchozí knihy – celé dny trávím v kuchyni a jím básně / tak dlouho až se napíšou a vykloní / z okna nad větve, respektive zmizelá minulost je jediné, co chci / zmizelou minulostí rozbujelou přítomnost chci. Motivicky se zde opět vyskytuje nejčastěji noc, spánek a v protikladu bdění, napříč knihou létají nejrůznější ptáci, jedním z nejdůležitějších témat je čas a rodina a poetikou znovu probleskává radost z jisté krásy nestability světa, obdiv k jisté „hraně“, na níž neustále žijeme a hutný záznam viděného a procítěného. 
    Ona návaznost ovšem nesignalizuje nic špatného – máme zde před sebou jednoduše člověka, jehož určující pohled na svět je trvalý a můžeme v tomto případě mluvit o něčem, co v literární historii nazýváme „psaním jedné knihy“. To ovšem neznamená, že by zde nebyl vývoj v pohledu na svět – pro mé čtení je asi nejviditelnějším posunem jistý impresionismus, který se oproti minulé sbírce „roztahuje“. Subjekt básnířky je mnohem senzuálnější, objevují se zde neustále impresionistické propriety jako paprsky, chvíle, barvy, chvění, odstíny, pohnutí, malby mořem, vánky, deště, větry, vůně, lyrický subjekt nejčastěji příznačně vyhlíží z okna do zahrady, do dvora, nachází se v silně náladových chvílích buď po probuzení, nebo naopak v nespavosti a využívá typické impresionistické figury jako „vše se skládá […] Do nálad“, „syrový vzduch se vpíjí do barev / Vdechuji barvy“, „slova se vpíjejí do vůní“, „Jedno počasí je před domem, jiné za domem, tam / má jinou barvu, melodii, rovinu, vůni jiného větru.“ Jsou to do jisté míry obvyklé, často ovšem svým způsobem aktualizované tzv. psychické krajiny, které do české literatury přinesla poetika moderny 90. let 19. století. 
    Onen „impresionismus“ je ale součástí mnohem složitějšího významového plánu – je to především na jednu stranu fascinace, na druhou stranu neuróza a postižení „časem“, jeho neustálou proměnlivostí a neuchopitelností, což je rovněž nově akcentováno v tematizování schopností jazyka zachytit ve slovech námi prožívaný a chaotický svět. Napříč knihou totiž čteme o neustále ubíhajícím času, který je tematizován nejednoznačně – minulost můžeme - a to je na knize krásné! -  prožívat nejrůznějšími způsoby. Minulost už je sice jakoby ukončená, ale v nás a vlastně i ve světě neustále trvá: „Neobyčejně se podobáme zemřelým, čím déle jsou / mrtví, tím více se jim podobáme, je nemožné podobat se živým“, respektive: „pocit vůči minulosti / toho, co tak pomalu neskončilo“.  Čistá logika má dávné věci a děje za ukončené, jenž ona vnitřní logika „srdce“ a „duše“ v sobě tyto neustále oživuje. Proto je rovněž tématem mnoha básní pohyblivost, dynamičnost, neustálá a nejednoznačná proměnlivost, proto je tu divokým motivem vítr a déšť, proto se maminka převtělí do ibišku, proto se čas svým způsobem nietzscheánsky opakuje, protože vnitřní logikou knihy je neustálá procesualita, neustálé dění nejenom v čase, ale i v pozorovatelství. „Dávám si stále pozor“ – to je dvojznačné gesto knihy jednak v její existenciální perspektivě, v perspektivě toho, jak nám neustále m společně s časem mizí naši milovaní a jednak jako jistý pozorovatelský dar – pořád se tady něco děje, pozoruj ten zázrak! Konečně se na výše uvedenou logickou řadu vidění a prožívání reaguje i tematizování vnímání světa a jeho zaznamenávání: všechno jsou to „jen“ okamžiky, všechno to jsou „jen“ reprezentace našich volních smyslů („Ta síla omylnosti, mylných postřehů“) a k této naší kognitivní, vnímatelské „neschopnosti“ pak přistupuje i jistá nemohoucnost jazyka v tom, že pouze uměle odráží to, co reálně prožíváme: „chléb už sotva znamená chléb“ nebo „všechno lhalo, nejkrásněji, už tehdy šlo krásu jen zprostředkovat.“
    Poetika Yvety Shanfeldové je místy poměrně hutná, neřekl bych ovšem, že náročná – jako u každé jiné poezie je nutné věnovat básním svůj čas a navíc mnohdy nacházíme napříč knihou explicitní nápovědy, co má v záměru autorka zachycovat, je to především sympatická „[o]bsese, esteticky sestavená, systematicky vystavená, vlastně jako každá poezie, každá pouť“, je to „trpělivost pro neužitečné věci“, je to „přiznání posedlostí, tím, jak se stále vracíš, ohýbáš, / zdržuješ ve víru, téměř na dosah pravdy“, je to „[k]resba, utápěná ve vzedmutí přílivových soumraků / a prudkých vpádů do bezčasí“, jsou to „poplachy rozechvění“, malé zlomy, vršení v naslouchání. Místy by se snad mohlo, na základě posledních citací, mluvit o bezbřehém okouzlení, ale za vším tím stojí rovněž mnohdy velmi znejišťující noc, pocit vratkosti a neodhadnutelné, a proto krásné proměnlivosti světa a nad námi a společně kráčí velké nohy minulosti a našich milovaných. Sám jsem na pochybách, nakolik mě přemíra impresionistické gestiky při čtení knihy iritovala, a nakolik mi přišla v její systematické konstrukci, tak jak jsem ji výše představil, relevantní – přikláním se spíše k tomu názoru, že stále ocenitelnou hodnotou autorčiny tvorby je její nevšední imaginativnost, která akcentuje onu divokost světa, a zároveň vůči oné proměnlivosti ukotvující síla minulosti jako naši integrální součásti – protože obé nás neodvratně utváří.
 

Roman Polách

 

Yveta Shanfeldová: Výstava posedlostí

Odeon, Praha 2024

88 stran