Debutový román Miroslava Hlauča Letnice se pokouší najít nový jazyk pro události, které už nastaly. Připomene řadu knih, jež jste četli, nebo příběhů, které jste někdy slyšeli, ale rozhodně se nepodobá žádnému z děl současné české prózy.
„Lidé vůbec nejsou opilí, jak si myslíte – vždyť je teprve devět hodin! Děje se ale, co bylo předpověděno,“ píše se v druhé kapitole Skutků apoštolských v souvislosti s děsem, jejž vyvolají Letnice. Ve stejnojmenném románu Miroslava Hlauča se, pokud jde o alkohol, na čas nehledí, děje se něco, co se s obavami očekává, ačkoli nikdo neví, co přesně bylo předpovězeno, a blížící se Svatodušní svátky vyvolávají hrůzu navzdory tomu, že „vylití ducha“ neprovází hukot, prudký vítr a ohnivé jazyky, ale groteskní idyla.

Za dnů slunečných a jasných
Rozpomínání na konec světa – jak zní podtitul Hlaučova románu – začíná na Květnou neděli roku 1903. To se totiž do podhorského městečka Svatý Jiří, zapadlého kdesi v habsburské monarchii, vrací ze světa zmrtvýchvstalý Odysseus Pastýř. Nápadně emblematický počátek vyprávění až skoro s drzostí připomene ta nejtradičnější topoi – návraty marnotratných synů, udatných bojovníků či nepoznaných panovníků, ale také osudové příchody dobrodruhů a záhadných cizinců, budoucích mesiášů. Zkrátka všech, kteří přicházejí rozvracet vztahy, dobré mravy a staré pořádky. Svatojiřský Odysseus, jenž si v kufru nese učebnici newtonovské fyziky a Mayův příběh rudého gentlemana Vinnetoua, má jediný zásadní úkol – připravit své rodné městečko na příchod nového století.
Topograficky nese Svatý Jiří všechny znaky idyly a utopie: zapomenuté a uzavřené údolí pod vysokými horami, ztracené a neviditelné pro úřední moc, domorodci žijící ve svornosti a v souladu s přírodními i nadpřirozenými silami. A najdeme zde i klíčové rysy tradičního společenství, nikoli ve smyslu technologické naivity,ale v intenci mytické důvěryhodnosti. Neosobní vypravěč, jemuž nenašeptávají homérské múzy, ale výhradně vlastní knihovna, vypráví o dobách, „kdy není smyslem věci zamlžovat a znejasňovat, nýbrž zjemňovat a oblékat je do závojů, v nichž se směly ve věcech hledat i jiné významy a smysly, než jakými byly ty jejich zjevné za dnů slunečných a jasných“. Na návsi každou neděli, kdy ani nefouká, ani neprší, „nachází Bible své naplnění“, když se mohutní vlci nechávají dětmi tahat za uši. Po vodě však místní chodí i ve všední den, stromy se porážejí a ryby chytají slovem, kámen se láme hrou na píšťalu, léčit lze dotykem, umírá se jen v pátek a na paměť toho, že právě zde v lese svatý Jiří opravdu zabil draka, se za humny pravidelně koná lov na nové draky. A také tu nikdo nemůže mít stejné křestní jméno, a protože křesťanský kalendář nestačí, žije tu Ptolemaios Oráč, Vergilius Půllán, Yorick Hlína, Faust Boural a křtí se také Goriot, Sorel…
Nácvik normality
Se zmrtvýchvstalým rodákem se městečko, kde se zázraky „dějí denně a koná je téměř kdokoliv, včetně lidí, kteří nevědí, co činí, či lidí hříšných“, vyrovná poměrně snadno. Na počátku velikonočního týdne se přece může objevit leckdo, obzvlášť provází – li jej znamení přesně zaznamenávaná místním knězem, matrikářem a kronikářem Metodějem Třiačtyřicátým. Obavy se vynoří teprve ve chvíli, když se na úřední kontrolu ohlásí mladý ambiciózní notář von Rechnitz, loajální a horlivý poddaný paragrafů, jemuž činí potěšení pohled na fyzickou práci druhých, neboť si přitom vždy uvědomí, „jak spokojený může být ve své kanceláři“. Na scénu tedy nastupuje Odysseus, jenž může prokázat své pastýřské i mesiášské poslání, a společně s učitelem a knězem vytvoří plán, jak zvládnout letniční vizitaci obávaného notáře – „věci je nutno zahalit závojem racionality“ a místní naučit, aby odlišovali, „co je normální, od toho, co by normální lidé považovali za kouzlo či zázrak“.
A právě tento divadelní nácvik normality přebije všechny ostatní dějové linie a tvoří stěžejní zápletku Letnic. Hajný se učí používat pušku, rybář udici, kameník dynamit, léčitelka dostane stetoskop a bílou zástěru a nikdo nesmí chodit po vodě. Dlouho jsem nečetla v české literatuře pasáže napsané tak vtipně, že se při čtení smějete nahlas. Vypravěč udrží celou dobu lehce pobavený a ironický odstup, který však nepřeroste v intelektuální pomrkávání. Vůči bláznovství autentických Svatojiřanů i akurátnosti úředníků vyjevuje chápavou shovívavost, ale nikdy nesklouzne do sentimentu či bodrosti pověstného laskavého humoru. A vtip v sobě má i nekonečná hra s literárními konvencemi a kánonem.
Nepravděpodobná vyprávění
Skoro každá situace se totiž jeví povědomá – dialogy, kdy domorodci s „autentickou snahou“ naoko simulují zázraků prostý život lidí z nížin anebo nad zprávami o dopravních lodích sní o tom, že všichni společně odplují na ostrov, kde se v zimě nemusí topit, připomíná jurodivou stepní utopii Andreje Platonova Čevengur (1929, česky 1995). Ve chvíli, kdy převáží konfrontace s absurditou byrokratického aparátu, při níž se pečlivě připravovaný plán nutně musí vymknout kontrole, si nelze nevzpomenout na Gogolova Revizora (1836, česky 1902) nebo Vančurův Konec starých časů (1934). Notářovu umanutost a nepokojnou melancholii, kterou v sobě má okresní velitel četnictva Rosenkrantz, zase vypravěč odkoukal od středoevropských mužů bez vlastnosti z románů Roberta Musila či Josepha Rotha. Na mysl přijde i třeba Apuleius a možná také Stokerův Dracula (1897, česky 1919). Vše je pak orámováno vyprávěním biblickým a mytickým. Vypravěč si neustále zahrává se čtenářovým zklamaným očekáváním, proto mohou některé zápletky či motivy působit nedotaženě. Na základě čtenářské zkušenosti a pravděpodobnosti například čekáme dramatické milostné vyprávění, ale jedna z klíčových postav milostného trojúhelníku náhle zmizí. Tam, kde podle vší narativní logiky má dojít k tragickému finále, přichází nepravděpodobný happy end. Propracovanost zápletky či postav nahrazuje zprostředkování atmosféry – erotického snění, hororového děsu, ale i poklidného rytmu nedělního dopoledne, kdy po návratu ze mše postavíte na polévku.
Ovšem tato nedotaženost či ledabylost může být dalším literárním vtipem. Podobně jako Josef Váchal v Krvavém románu (1924) testoval možnosti oblíbeného literárního braku, a když došel nakladateli Pasekovi papír, nechal postavy slisovat, aniž by jim umožnil dožít jejich příběhy, i Miroslav Hlaučo zkoumá schopnosti fikce jako takové. A navzdory rozpomínání na rozličné zdroje inspirace se vymyká všem trendům současné české prózy. Mytický realismus tu nesměřuje k ohledávání jinakosti, šokujícímu fantastičnu či zprostředkovávání lokálního koloritu a obraz archaického společenství, o jehož konci se má vyprávět, neslouží jako podnět k emancipačnímu či historickému vyprávění, jak to známe z četného využití folklorních prvků v české i slovenské próze posledních let. A především žádné autofikční legitimizace – já a jeho (de)konstrukce, potřeba „vyprávět se“ zde nehrají žádnou roli, navzdory tomu, že se vypráví o době, která je pro formování moderní identity v odkouzleném světě zásadní.
Kapitalismus hebký jako plyš
Neznamená to ale, že by Hlaučova perspektiva tonula v lhostejnosti vůči dějinnému kontextu – ostatně vypráví – li se o nástupu 20. století, ani se tomu nelze vyhnout –, ale nechce čtenáře poučovat, neboť spoléhá na jeho základní obeznámenost s událostmi století, jež přichází s příslibem „budoucnosti, která nemůže být zářnější“, a tudíž ví, že jej nemůže opít idylou. Navíc i sama kauzalita historického nebo společenského vyprávění může mít povahu hry, ať se jedná o otázku pokroku, anebo revoluce. I ve Svatém Jiřím opráší marxistické příručky. Ovšem kapitalismus, který do městečka vtrhne současně s ženskou emancipací, má „tvář domácího mazlíčka, hebkou jako plyš“. Určitě se najdou čtenáři, jimž bude Hlaučův román páchnout naftalínem. To, co se může jevit jako nostalgické starosvětské vyprávění, však dokáže k současnosti promlouvat skrze univerzálnější otázky, než jaké si klade sociálně angažované psaní. „Událostem chvíli trvá, než pro ně člověk najde slova,“ konstatuje jedna z postav Letnic (tzv. angažovaná tvorba naproti tomu nezřídka vychází z jistoty slov). A o to, zdá se, celou dobu běží – nalézt jazyk, který by popsal okamžik, kdy se moderní člověk vzdává důvěry v zázračno a kouzelnou moc deleguje výhradně na náhodu nebo kdy jej touha po zdravém rozumu a spolehlivém poznání naopak dovede k naprosto iracionálním jistotám.
V očekávaný den Letnic skutečně dojde k doslovnému vylití ducha – ti, kteří nejvíce spoléhali na racio a věřili v sílu organizace a inventarizace světa, přijdou o rozum. V Hlaučově groteskní apokalypse nevstupujeme do nových pořádků s inženýry či zeměměřiči, ale s Odysseem, který z lásky vynalezne první mop v mocnářství a dveřní kukátko, aby se lidé mohli dívat „na nový svět před vlastním prahem“. A který, pokud se jedná o schopnosti adaptace na neklidnou dobu, nevsadí na učebnici fyziky, ale na mayovky. Protože přesně takovou tvář zářných zítřků Letnice ukazují – pokrok se jeví spíše jako brikolérské hračičkářství. A svéráz Hlaučova stylu má nakonec nejblíž k rabelaisovské groteskní karnevalovosti. Nejen proto, že andělé promlouvají v kadibudkách a rozum se neustále převrací v bláznovství, ale především díky radosti, která pramení z důvěry v regenerující sílu fikce, jež se stává stále novou skutečností. Vždyť i hodnověrnost nacvičovaného života bez zázraků se nastavuje podle toho, „jak to dělají lidé v nížinách a v knížkách“. A dešifrovaná zpráva prapůvodního Metoděje, zprostředkovatele prvního překladu Písma do slovanského jazyka, oznamuje: „Vše jinak jest, nutno znovu přeložiti.“
Blanka Činátlová
Autorka je předsedkyní CLK a členkou kolégia .
(Vyšlo v A2 č. 15-16/2024)
Miroslav Hlaučo: Letnice. Rozpomínání na konec světa. Paseka, Praha 2024, 382 stran.