„Veškerá porušení pravopisných, slovosledných či jiných pravidel vycházejí z povahy textu, odrážejí rytmické a významové plynutí řeči, soustavné vybočování hlavní postavy z konvenčnosti pravidel nejen jazyka, ale čehokoli, jsou záměrná a vědomá.“ Taková věta na začátku románu působí vcelku výstředně a člověka napadnou dvě věci. Zaprvé že jsou citovaná slova spíše než obligátním upozorněním na fiktivní charakter většiny postav a prostředí součástí samotného textu, autorského gesta či hry. Zadruhé že mohou čtenáře a čtenářky spíše odradit než přilákat. A to je, dá se říct, v tomto případě také součástí autorského gesta.
Úryvek se objevuje na začátku třetího románu vědce a spisovatele Josefa Pánka, který za románovou prvotinu Láska v době globálních klimatických změn získal Magnesii Literu a následující knihou Jsem jejich bůh ukázal, že rozhodně nepůjde publiku na ruku. Úmorná repetitivnost, porušování pravopisných norem, neobyčejně otravný, natvrdlý a takřka sociopatický hrdina, užívání všelijakých zkratek a interpunkčních znamének, které si spojujeme se vším jiným, jen ne s krásnou literaturou — to vše zkombinoval Josef Pánek v druhém románu do tak nesnesitelné podoby, až se zdálo, že zůstane autorem jedné knihy, který postupně odradí všechny, kdo jej ještě byli schopni a ochotni číst. Po třech letech tedy tento spisovatel vydal novou knihu a citované upozornění naznačuje, že ze svých radikálně neuměleckých pozic neustoupil ani o píď.
Názvem Portrét vědce v systému postindustriální společnosti Josef Pánek zřetelně odkazuje na románovou prvotinu Jamese Joyce Portrét umělce v jinošských letech. Děj nové knihy situoval do Dublinu, kam odjíždí protagonista, vědec, jemuž odmítli v lektorovaném časopise údajně převratný článek, na prestižní konferenci. Kvůli neúspěšnému pokusu publikovat mnohaletý výzkum se tedy namísto přednášek vydá k nedaleké řece a s láhví v ruce začíná lamentovat. Do románu vstupujeme lakonickou uvozovací větou „Vykřikl jsem“, načež následuje slovní výlev, který by byl sotva někdo schopen vykřiknout. I z toho je patrné, že se Josef Pánek opět staví zády vůči psychologické přesvědčivosti, hodnověrnosti a podobným věcem. Otázka je, co nám nabízí místo toho.
Jakub, jak se protagonista knihy jmenuje, po nějaké době předá monologický kolík své přítelkyni, které zavolá a která na něj vychrlí podobně rozsáhlý příval slov, jaký on krátce předtím řval do tekoucí řeky. A taková je vlastně celá kompozice románu. Čas od času Jakub někoho potká, ten někdo mluví, pak zase mluví Jakub. Při tom oblézá Dublin, zjišťuje, že kvůli zátarasům nikam nemůže, pije, zraní se. A do toho kveruluje nejen nad stavem vědeckého prostředí, kde vládne neúprosné „publish or perish“, ale i nad vlastním životem.
Převypráví nám, jak dospíval: ve škole byl sice geniální, ale také grázl, který se neustále rval, do kolektivů nezapadal a od začátku vybočoval z řady. Ve svých monolozích se cyklí, opakuje, přičemž lze odhadnout, že na vědeckou konferenci patrně nedoputuje, že mu jeho morální zásady či něco na ten způsob budou klást další a další překážky — například tu, že odmítá jít bezduše s davem a při vstupu si dát kolem krku povinnou visačku.
V něčem Pánkův nový román připomíná Nejkrásnější město na Zemi Stanislava Bilera. V obou knihách vedou postavy nesmyslně dlouhé monology, potácejí se městem, kde je past vedle pasti, obě svým způsobem kritizují kapitalistické uspořádání — protože Pánkův vědec se svým článkem narazil mimo jiné na nadprodukci a pronikání byznysových praktik do vědy.
Podstatný rozdíl je však v tom, že Biler v předpřipravených vzorcích vypouštěl verbální projektily vůči všemu možnému od mužů v modrých oblecích po developery. Pánkův svět je alespoň v něčem mnohoznačný. Postavy, které Jakuba potkávají, většinou nepotvrzují jeho myšlenky, naopak oponují, zpochybňují jeho pohled na svět. A tím znejišťují i nás. Skutečně je Jakubův objev tak významný? Opravdu se proti němu všichni spikli? A je vůbec tak záslužné být vědcem?
Portrét vědce v systému postindustriální společnosti lze bezpochyby číst jako specifickou výpověď o podobě světa a interpretovat jej třeba jako kritiku kapitalismu, který nejenže ohýbá vědecké prostředí, ale ještě vrhne v odlidštěném světě protagonistu napospas jeho běsům a úmorné samomluvě. Je to legitimní způsob čtení, ale dost možná povede k tomu, že se chytneme jednoduchých signálů a významů, které nám text předkládá, a odkloní pozornost od toho, čím může nová kniha Josefa Pánka zaujmout více. A to vskutku osobitým, živelným a jedinečným jazykovým projevem, který vybočuje z konvencí úplně všeho, ale na rozdíl od předchozí Pánkovy knihy je tentokrát zábavný a čtivý. Jakubův žlučovitý slovní proud nevede k žádnému prozření či narativnímu vyústění; smysl leží v jeho až bernhardovském přehlcení, které je ve své přebujelosti vtipné a podvratné nejen vůči všemu kolem, ale také vůči samotnému vypravěči.
Josef Pánek: Portrét vědce v systému postindustriální společnosti
Argo, Praha 2025
192 stran
Kryštof Eder
Autor je členem prozaické poroty.
Text původně vyšel v časopisu Host.