Když Petr Borkovec před lety veřejně četl ze své básnické sbírky Herbář k čemusi horšímu, moderátor mu následně položil zhruba takto znějící otázku: „Začínal jsi jako katolický básník. Jak ses od katolické poezie dostal k básním, jaké jsou ve tvé nové sbírce?“ Přestože Petr Borkovec tehdy moderátorovi odpověděl, že nikdy katolickým básníkem nebyl, a přisadil si: „To sis přečetl na Wikipedii,“ moderátorova otázka byla v lecčem příznačná. Borkovcovu tvorbu nelze snadno zaškatulkovat; jakmile se zdá, že autor našel polohu, jíž se bude držet, obyčejně se s následující knihou posune někam jinam. Zároveň jsou jeho texty plné drobných mystifikací, kvůli čemuž si někdo může nakonec myslet třeba i to, že byl kdysi katolickým básníkem. Anebo že po ničem v životě netoužil tolik jako po shozeném parohu, jak psal v jedné z povídek.
Autorskou nestálost Petra Borkovce demonstruje už fakt, že v první řadě je vnímán jako básník, přitom jeho poslední řadovou básnickou sbírkou je zmíněný Herbář k čemusi horšímu, který vyšel už před osmi lety. Od té doby autor napsal — kromě předchozí povídkové sbírky Lido di Dante — dvě knihy kratších próz Petříček Sellier & Petříček Bellot a Sebrat klacek. Jednalo se o krátké texty, z nichž mnohé vyšly předtím tiskem, kde byly prezentovány jako sloupky, případně fejetony. A vskutku nešlo o sevřené povídkové tvary; autor s odstupem, nadhledem a vtipem glosoval kdeco od myslivosti a sbírání brouků po literární provoz. Kruciální byla pro tyto texty vypravěčská hravost a potměšilost a také jejich autobiografická linka. Borkovec leckteré povídky evidentně psal s tím, že publikum bude v textech hledat životopisné prvky, a tak na jejich základě rozehrával (mystifikační) hry, do nichž nezřídka zapojoval jiné účastníky či účastnice literárního provozu, jednou třeba spisovatelku Biancu Bellovou, jindy básníka Petra Hrušku či svého spolunakladatele Erika Lukavského.
Borkovcovy povídkové sbírky tak byly autofikcí v pravém slova smyslu: autobiografický a fikční rozměr se rozpíjely ve zcela novém tvaru, jemuž vévodila originální imaginace a výrazná sebeironie. Že nebyly tyto dva tituly s autofikcí spojovány, si lze vysvětlit jednoduše: mnohé z těch krátkých próz stály na „pouhé“ pozorovatelské preciznosti a originalitě a na stylistické podmanivosti. Dramata se v Borkovcových textech nezřídka odehrávala primárně v jazyce, případně v jevech, jimž by většina z nás nevěnovala pozornost. Což s autofikcí, jež klade důraz na sociální, ekonomickou či politickou emancipaci postav, nejde ruku v ruce.
Možná by bylo snadné vnímat Borkovcovy prozaické texty coby pouhé hříčky, či snad dokonce literární cvičení. Jenomže takový přístup by byl velmi krátkozraký a člověka by ochudil o setkání s literaturou, která sice působí odlehčeně, ale ve skutečnosti nabízí příslovečnou rozkoš z textu v úplně jiné míře než naprostá většina zdejší produkce. Jak ukazuje i autorova nejnovější kniha, sbírka povídek Nějaká Cecílie a jiné.
Poněkud drsnější book club
Po dvou podobně laděných knihách krátkých próz by možná leckdo předpokládal, že se i třetí publikace v řadě ponese v podobném duchu. Jenomže tonalita Nějaké Cecílie se od předchozích Borkovcových počinů zásadně liší. Pryč je okatá (sebe)ironie, rozjařenost, autobiografická mystifikace; s výjimkami jsou nové povídky oproti dvěma předchozím prozaickým knihám chmurnější, melancholičtější, drsnější. Často se v textech objevují mrtvá těla, vypravěč (většina povídek je v ich-formě) bývá sám.
Něco si však přece jenom Petr Borkovec i v nové knize zachovává: zálibu v obskurních motivech, lehkost, jazykovou neotřelost a především vypravěčskou svébytnost. Zatímco texty v předchozích dvou knihách spojovala kromě humoru také zmíněná autobiografická mystifikace, v nové knize se námětové průniky hledají o poznání obtížněji. Jednotlivé povídky spojuje spíše vypravěčská metoda, stylistická poloha; obecně vzato drží knihu pohromadě především to, jak jsou texty udělány, než to, o čem jsou.
Přestože povídkám obvykle chybí pointa i výrazný oblouk či alespoň zápletka, cosi dramatického se v nich děje. Často se jedná o výrazné, významné události, jen jim vypravěč nevěnuje příliš pozornosti. Zmiňuje je záměrně na okraj, spíše jako pozadí svých drobných pozorování — jako kdyby se někdo při popisu Mony Lisy zaměřil nikoli na dámu v popředí, ale na vodní hladinu, cestu, která k ní vede, a znepokojivě vyhlížející oblohu. Petr Borkovec vlastně převrací naruby klasickou představu o próze, pro niž je zásadní příběh a popisy prostředí jej dokreslují, činí jej plastickým či autentickým.
„A v tom je ta svízel, protože jsem nic neviděl a nic neslyšel,“ čteme v závěru povídky „Jubilejní book club v městečku D.“. Avšak jedním dechem je třeba dodat, že i když vypravěč nic neviděl ani neslyšel, shluk epizod a náznaků, které do povídky promítl, nás rozhodně nenechají chladnými. Zmíněná povídka je jakýmsi volným pokračováním textu „Vesnický book club“, který autor zveřejnil před šesti lety na serveru iLiteratura.cz — poťouchle v ní parodoval maloměstské prostředí i oblíbené čtenářské spolky a jejich diskuse. Podobně na solar míří i „Jubilejní book club“, soustředí se ale více na to, jak podobné maloměstské akce podléhají vkusu lidí z luxusních vil. V jedné z takových vil zmlátí manžel svou ženu poté, co ona odhalí jeho nevěry, což vypravěč líčí s typickým odstupem. Stejně jako na její monokl se zaměřuje na zálibu jejího manžela v luxusních lovech, kvůli nimž létá po celém světě.
V knize se nezřídka vyskytují zvláštní, leckdy až bizarní motivy, ale díky fokusu na to, co by většina z nás spíše přehlížela, tyto motivy z textů netrčí. V druhé povídce knihy „Lavabo“ popisuje protagonista svou cestu do městečka M.: „Kraj byl prostupný a slunce ho odkrývalo ještě víc, obklopoval mě jakoby dvakrát otvíraný a já v prázdném a jasném prostoru mezi větvemi a kmeny stromů, na polích a vinicích, doslova dýchajících volným prostranstvím, viděl trupy zabitých velkých zvířat, divokých i hospodářských, a mrtvá těla mužů a žen, zabalená do plachtovin a igelitů i polorozbalená z barevných celt a barevných rozměrných pytlů.“ Nejenže není vypravěč zděšen přítomností mrtvých lidských těl, dokonce nejprve zaznamená zabitá zvířata a až poté lidi. Celá cesta tak získává snový ráz.
Zároveň jsou vypravěčovy popisy velmi konkrétní a hmatatelné: „Otevřel jsem okno, bez zbytečných nových obav a obrazů, zato systematicky zkontroloval kuchyňský sporák, karmu, spodní kotel i mrtvé tělo — všechno se nacházelo v naprostém pořádku,“ čteme podobně v další povídce. Samozřejmá přítomnost mrtvého těla vedle kuchyňského sporáku a karmy vytváří jazykové napětí typické pro většinu textů. Člověk obvykle tuší, že se v nich něco zásadního děje, ale jen stěží lze jednoznačně určit, co přesně to je.
Přesto by Borkovcovým povídkám bylo možné vyčítat, že do jisté míry stojí na jednotném vypravěčském vzorci. V celku knihy tak můžeme nabýt dojmu, že čteme pořád to samé, jen v jiných konstelacích a s jinými náměty. Na druhou stranu je Nějaká Cecílie a jiné oproti předchozím knihám čtenářsky méně vstřícná; je náročnější, žádá si pomalé, soustředěné čtení, které málokdy směřuje k odměně v podobě katarze.
Když básník píše prózu
Samostatnou kapitolou je Borkovcův jazyk, byť se takové konstatování u básníka jeví jako klišé. Borkovcův jazyk je podmanivý a nápaditý, přitom je zcela prost okázalosti, bez nadbytečných metafor nebo přirovnání. Mnohdy jako by nám autor předkládal samotný proces hledání přesného vyjádření než jeho výsledek: „Řez, který uviděl, měl mírně růžovou — rybí — barvu. Uprostřed se bělalo zrnko překrojené páteře. Plaz v dlani zpomalil, jako by i on byl zaskočený — zato useknutý konec jeho těla v trávě sebou divoce mrskal jako… ano, znovu připomínal rybu… jako nejmenší rybka vyhozená na břeh.“
I proto texty často působí jako skicování, náznaky toho, o čem by bylo ještě možné vyprávět, kdyby protagonista zaměřil pozornost jen o kousek vedle. Vlastně to platí pro celou Borkovcovu knihu. Na závěr by bylo možné zopakovat moderátorovu otázku: Jak se básník dopracoval k textům, které čteme ve sbírce Nějaká Cecílie a jiné? Těžko říct. Ale po dočtení knihy je zřejmé, kdo by o tom mohl napsat povídku. Byť by se třeba na první pohled týkala něčeho úplně jiného.
Petr Borkovec:Nějaká Cecílie a jiné
Fra, Praha 2025
148 stran
Kryštof Eder
Autor je členem prozaické poroty.
Text původně vyšel v časopisu Host.