Už tuto středu přijďte na diskuzi nad básnickými sbírkami prvního čtvrtletí. Do Muzea literatury v 19:00. O jakých knihách bude řeč? Porotci vybrali čtyři sbírky: Klára Krásenská: Veni, veni, Klára Machů: Až mě vypálí slunce, Klára Goldstein: Birán a Radek Fridrich: Škrapové pole.
Zde jsou ukázky:
Radek Fridrich: Škrapové pole (Host)
Sbírka Radka Fridricha Škrapové pole vyniká výraznou, sugestivní a suverénní prací s jazykem, ať už v zaklínačském vzývání a evokování temnoty krutého jinobytí či ve svérázně asociovaných montážích textů jiných autorů a absurdních variacích řeči konverzačních příruček.
Jiří Zizler
Vybraná ukázka z knihy (s. 10):
Úžlab
Slyšíš?
V tmách hmatá hnát
Uchem v mechu
nasloucháš
staré písni
Potok klopot
klopot potok
Slyšíš?
Hnát hmatá v tmách
Kleje v rokli
z dálky volá
Klopot potok
potok klopot
Slyšíš?
Uchem v mechu?
Klára Goldstein: Birán (Adolescent)
Klára Goldstein v nové sbírce pokračuje v básnické práci, kterou jsme mohli ocenit již v předchozí knize Deště Maierniggu. Básně jsou promyšlené, intenzivní, zneklidňující. Vynikají obrazným jazykem. Často vyvěrají z konkrétní scény či okamžiku, ale vždy ukazují ještě na něco dalšího: problém smrtelnosti, násilí ve světě, bizarní mechanismy civilizace, anebo na samo vyslovování.
Jitka Bret Srbová
Vybraná ukázka z knihy (s. 20):
vize 10 /říjen/
(ciaccona)
poslechni si znovu
tuto verzi
nemůžeme o tom přestat psát
zkušenost řeči je doutnající knot
na dřevěném stole
v domě pod horským hřebenem
řazení hlásek neodpovídá
výbuchu světla o čtvrté ranní
ani
hloubce propojených tkání
můžu tě popsat
jak sedíš u klavíru
dokážu popsat každý́ okamžik
ale ve chvíli, kdy dochází k jeho zhmotnění
a v mysli se spojí všechny figury
poslechni si znovu
tuto verzi
je to věc těla a paměti
které nám nepatří
ale za nimiž jsme
bez přestání
Klára Krásenská: Veni, veni (Argo)
Dychtivá, přerývaná promluva ženy, která poznává sebe samu v rozporech očekávání a zkušenosti, za nemalého náporu zděděných předsudků, svůdných stylizací i přepodstatněných vzpomínek. Svár žíznivé existence a diktátu čistého života i výrazu je tu předveden jako cesta k sobě. Autorka hledá svůj hlas v proudu vnuknutých představ.
Martin Lukáš
Vybraná ukázka z knihy (s. 13–14):
4.
Po své první zpovědi si míníš lehnout
rovnou do peřin, svatosvatě si lehnout,
aby sis do zítřka neurousala rukávky,
abys nezapálila stodolu neutopila kotě
ruku do klína si nevrazila jazyk do milencových úst
Ty bílé šatečky krajkové lezou ze skříně
Ty bílé šatečky ještě zazpívají,
kde jsou ruce naší Dory.
S nesmírnou rychlostí narůstá den
hledám a nenacházím tužebník na lukách
má síla a mé odhodlání narůstají
otevřeš dveře sanitě, záclona z okna vzdutá
našla jsem něco jiného, ale co teď.
Zatímco Origenes z kazatelny visí,
houpe se tam a zpět nikým neviděn,
otcové nad postýlkou v horečce šeptají:
Už teď jsme všichni v pekle
Jako v sanitním voze nepoutaní, nevolní,
nevinní, své viny nehodní,
matky po večeři zabalí svačiny a doklady,
siréna z chodby kvílí,
nechceš, ale když posvítíš zpátky
na konci chodby jsou páry světel,
na půli cesty mezi dětským pokojem a brankou
a tak celou noc se na sebe díváte:
Toto je krev, která se za nikoho neproleje,
toto je žluč vyděděných bratrů,
věčného nezapomnění.
Zatímco ženy s velkýma plochýma nohama
kráčejí se zástavou svatoprokopskou
do nocí, kam jsme se nevydali, moje usoužená lásko,
kde básník opouští celý svůj život,
sanita smýká ho po rautech, po hřbetech drobných lží.
Vozí se, sviští na nitích kapaček
a ženy v procesí ještě se semenem v ústech
neustále za sebou trousí zahrady,
roste tu tužebník a první hřebínky řebříčku.
Siréna se sbírá jak říční pěna,
jak přesladké otevření pivoňky,
bílé pivoňky u plotu, že nemůžeš v noci spát, jak úplněk svítí,
že pod polštářem nahmatáš cizí měnu a báseň čteš jako nepaměť.
Klára Machů: Až mě vypálí slunce (Dobrý důvod)
Vysušený jazyk těchto básní působí prostupnost lidského a živelného, intimně vzájemného i zcela neosobního. Svět se zde přibližuje hrubosti a čistotě svého pomyslného počátku, o němž vyprávějí mýty. Také tyto texty splétají jejich jazyk – slova připomínající starověké, křesťanské i ty nejpůvodnější představy – a pokoušejí se formulovat jakási prazákladní a podstatně stručná podobenství situace tělesného bytí v živoucím a proměnlivém světě.
Jakub Vaněk
Vybraná ukázka z knihy (s. 31):
Ve vodě svazuji proudy
vše se mě dotýká
ryba úst lehce líbá
nad kotníky
šlahouny rukou šátrají
svírají boky
můj pohled míří do otevřena
všechna ta voda ať stane se mořem