Daniela Hodrová dopsala svůj poslední román a jde opět o prózu značně autobiografickou. Ohlíží se v ní za minulostí — svojí, svých příbuzných, partnerů, přátel, svých románů, poetiky i literárních postav. Čím dál tím více ale také předjímá nezvratný osud každého člověka. Co přichází aneb Cesta na Kouzelný vrch je románem završujícím nejen autorčino dílo, ale i život. Daniela Hodrová dosáhla „Kouzelného vrchu“ na konci srpna.

Autorku není literární veřejnosti nutné zevrubně představovat, snad stačí uvést, že se kromě psaní uměleckých textů věnovala akademické a teoretické práci a že její prozaické i předkladatelské dílo bylo mnohokrát oceněno. Získala Státní cenu za literaturu za román Vyvolávání, Cenu Franze Kafky, Magnesii Literu za Točité věty a dostalo se jí dalších významných poct. Jde tedy o autorku široce respektovanou, jakkoli jsou její prózy i akademické práce určeny spíše menšímu okruhu zasvěcených čtenářů. Její romány jsou všeobecně považovány za složité, především pro komplikovaný, byť vycizelovaný jazyk, kombinací kompozičních metod, spletí odkazů nejen na jiná díla, ale i na vlastní romány a prolínáním roviny biografické s fikcí.

Největší provázanost se uplatňuje v rovině motivické. S Trýznivým městem související motiv města jako kulisy, motivy ožívajících předmětů, loutek, vracejících se dějů — například odcházení Bohumily Grögerové z románu Točité věty. Jednotlivé předměty — pletená čepička, kusy nábytku, bufet, skříňka Viola, ale také autobiografické motivy rozeseté v celém románovém díle, smrt matky, otcovo herectví, smrt Karla Miloty a smrt vůbec vytvářejí dohromady všezahrnující celek.

Romány Daniely Hodrové působí jako laboratoř, v níž ověřuje svá vlastní teoretická zkoumání. Motivy se sdružují do uzlových bodů, hlavní roli nehraje chronologie příběhu, ale spíše tematická příbuznost. Autorčin svět je nestálý, vědomě chaotický a plný metafyzické nejistoty.

Románová drúza

Román Co přichází uvozuje stěhování nábytku z vyhořelé chaty. Motiv požáru se ještě mnohokrát zvariuje, kupříkladu při drásavé scéně, v níž se udusí kouřem žena bydlící v ulici naproti vypravěččině oknu. V případě opakování motivů a událostí jde o dva protichůdné pohyby. Jeden, kdy skrze důvěrně známé předměty a události ožívají dávno zasuté vzpomínky a minulost se dere do přítomnosti, druhý, který tematizuje zanikání, umírání a propadání do nicoty. Autorka tak pokouší starý vypravěčský trik známý například z Tisíce a jedné noci, z Tristrama Shandyho nebo z Kouzelného vrchu. Zevrubně zachycená skutečnost a digresivní charakter vyprávění zpomalují plynutí času a oddalují to, co nevyhnutelně musí přijít. Román Co přichází je v určitém slova smyslu atemporální. Vypravěčka v sobě drží všechny možnosti času naráz, minulost, přítomnost i budoucnost. Žádná z nich po většinu románu nedominuje, jsou rovnocenné a tvoří jakýsi časový monolit. Rovnocenné jsou i předměty či postavy románu. Nezáleží, která z nich je fiktivní a která patří či patřila do „skutečného“ světa — bývalý autorčin manžel a spisovatel Karel Milota, přítelkyně Nina Vangelis, stejně jako Alice Davidovičová, fiktivní postava z románu Podobojí. Ta znovu ve fikčním světě vyskakuje z okna ze stoličky, kterou se podařilo v aktuálním světě textu zachránit z oné vyhořelé chaty pod Blaníkem.

Daniela Hodrová v různých rozhovorech, ale i na stránkách svých knih upozorňuje na fakt, že nepíše jednotlivé romány, ale jeden nekonečný románový celek, provázaný na mnoha textových úrovních. Svorníkem klenby románu Co přichází je pak vědomí autofikční vypravěčky, které registruje a zachycuje všechna vlákna příběhů. Autorka tematizuje své vlastní psaní a uplatňuje principy sebeodhalující fikce: „Na papíře, nažloutlém a trochu drsném, na němž bezejmenná propiska drhne, vzpírá se, bytosti ožívají, sotva napíšu jejich jméno.“

Struktura románů Daniely Hodrové bývá přirovnávána ke strukturám organickým. Do určité míry to samozřejmě platí, především připomíná různé typy bujení, ale v případě prózy Co přichází by snad bylo vhodnější využít terminologii z autorčina teoretického díla Na okraji chaosu a nazvat text románovou drúzou, jakýmsi shlukem krystalů. Právě pro rovnocennost jednotlivých vrstev, pro jejich spontánní růst, pro jednu společnou základnu, ale především pro „krystalickou“ schopnost nasvěcovat a zrcadlit skutečnost a situace z různých úhlů. I zrcadlení je koneckonců tematizovaným kompozičním principem próz Daniely Hodrové. Nejen v rovině opakování situací, ale i doslova. Zrcadlo je jednak magickým předmětem, který, je-li poskládán do soustavy například v podobě babiččina kouzelného zrcadla s křídly, umožňuje nekonečné zmnožení perspektiv, ale i předmětem, z něhož jde strach – zrcadlem odstraněným ze stěny nemocničního pokoje, aby se nemocný či umírající nemohl spatřit.

Jakým právem?

Jak již bylo naznačeno výše, Daniela Hodrová využívá ve svých dílech svébytný jazyk. Její vyjadřování se dotýká všech jazykových vrstev a má velmi blízko k poezii. Spouštěčem hromadění významů může být i zvuk slova. Autorka kupříkladu parafrázuje jeden z Kafkových textů: „Jak odporné je například sedět naproti někomu, kdo má nemocné hrdlo, Gurgel, jak zní slovo německy, je pokrevní příbuzný plicních pacientů, jejich truchlivý bratr, píše Franz Maxi Brodovi z Tatranských Matliar, svého Berghofu,“ aby pak zvukově nejvýraznější slovo ožilo o několik stran dále v jiné souvislosti: „Svatý Blažej právě před sebou šermuje dvěma svícemi, sváděje marný boj s Gurgelem.“ Podobně personifikuje latinský název břečťanu: „Pod sněhem se přes noc neocitlo pouze místo, kde stávala chata, ale i rov na načeradeckém hřbitově, Hedeře, která rov objímá, a teď v zimě je vyzáblejší než jindy, zbělely spletené husté vlasy.“ Jindy mají slova charakter magického zaříkávání: „Vyvolávám jejich jména z nebytí. Motyzul! Nepěchinda! Zdenička! Pája! Jenny!“ Mimořádný cit autorka projevuje i ve výstavbě větných celků. Její souvětí jsou mnohdy dokonalými stavbami: „Paňáca se svým tanečním krokem pomalu ubírá dlouhou alejí kolem hrobů, teď o Dušičkách pokrytých květinami a hořícími svíčkami, na nich leží jen skromné věnečky s nápisem VZPOMÍNÁME, až dotančí k těm polorozpadlým a opuštěným v nejstarší části hřbitova, kde se nacházejí i hrobečky dětí.“

Mohlo by se zdát, že psaní Daniely Hodrové je poněkud odtažité, vzdálené skutečnému světu, že jde spíše o intelektuální ekvilibristiku. To by ovšem nesmělo tak očividně reflektovat skutečnost. Objevují se v něm vzpomínky na minulost a konkrétní lidi, ale zároveň do prvního plánu pronikají reflexe současnosti, například válka na Ukrajině, a to prostřednictvím příběhu o uprchlicích ubytovaných v bytě jedné z vypravěččiných přítelkyň.

A ještě jeden rys díla Daniely Hodrové nemůže zůstat opomenutý. Je to otázka, kterou si sama vypravěčka mnohokrát klade a v posledním románu ji nechá explicitně vyslovit literární kritiku: „Jakým právem, křičely na mě z internetu recenzentky.“ Daniela Hodrová zkrátka píše o lidech, které důvěrně zná, a „zveřejňuje jejich příběhy s intimními detaily“. Navíc jim obvykle nemění jména. Co s tím? Z literárněteoretického hlediska jde o postavy románové, ale co aktuální svět? Kde jsou hranice toho, co se ještě může a co ne? Ostrý předěl vytyčit nelze. Lze pouze hledat. A tady, v rozmazaných konturách, se Daniela Hodrová pohybuje nejčastěji. Netápe, ale zároveň přímo vyslovuje pochybnost nad vlastním přístupem. Sama říká, že z Točitých vět jejich protagonistce nepředčítala. Měla strach, co by Bohumila Grögerová řekla na to, že se její příběh stává součástí románového světa i se všemi jednotlivostmi. „Ublížila jsem Milanovi [Jankovičovi — pozn. autor], když o něm píšu v románu, ta blízkost, a ubližuji mu i teď?“ ptá se.

Vraťme se k otázce: Jakým právem tedy? Jednak právem pochybovat a právem zkoušet. Ale také proto, že Co přichází aneb Cesta na Kouzelný vrch je nejintimnějším a nejotevřenějším románem Daniely Hodrové. Reflexe vlastní smrti je v textu přítomna od prvních vět a čím dále román a jeho protagonistka spějí k nevyhnutelnému konci, tím má větší spád a tím méně se vypravěčka-autorka šetří. Její próza je důkazem maximálního sepětí autora a díla. „Jsem požíračkou příběhů, která je sama požírána svými příběhy,“ říká.
V Sedmé pečeti Ingmara Bergmanna rytíř Antonius Block podstupuje šachovou partii se smrtí. Nemůže zvítězit, ale může smrt ještě na chvíli pozdržet a ušetřit čas pro jiné. Smyslem není vítězství ve hře, ale hra samotná. Daniela Hodrová podstupuje podobnou hru. I jí se daří zachránit množství osob, věcí, snů i tužeb. Pracuje s vědomím, že je možná jediná, kdo může dát svým postavám hlas a neodsoudit je k zapomnění. O tom, že ve své hře není neúspěšná, svědčí i to, že psaní o ní a jejím románu se vzpírá minulému času.

Kryštof Špidla

Autor je literární kritik a člen kolégia Ceny literární kritiky
(text původně vyšel v časopisu Host)

Daniel Hodrová, Co přichází aneb Cesta na Kouzelný vrch
Malvern, Praha 2024
168 stran