Zatímco většina úspěšných českých prozaiků jde cestou opakování postupů a schémat, jež je dovedly k úspěchu, dokud to zabírá, Josef Pánek je zajímavý už tím, že člověk nikdy neví, co kdy dostane.
Po průlomovém románu Láska v době globálních klimatických změn (2017), odměněném Magnesií Literou a hojně překládaném, napsal román Jsem jejich bůh (2022), který se nepovedl. Pánek jej vystavěl na vypravěči-vědci, který získá pozici v norském Bergenu a celé vyprávění skuhrá, jak tam trpí. I v éře internetu jej zaskočí fakt, že tam často prší, Norové jsou uzavření a příroda drsná. Protože je až obsesivně sebestředný a nezajímavý, dočíst jeho ublíženecké litanie, jak je na něj svět či osud zlý, chce jisté vypětí vůle.
Pro nový román Portrét vědce v systému postindustriální společnosti použil Pánek víceméně stejné karty, ale rozdal si je mnohem lépe. Vypravěčem je opět vědec, tentokrát astrofyzik, a opět je to naprostý lůzr. Ale sympatický a způsobem vyprávění i zábavný. Při příchodu na prestižní konferenci zjistí, že mu oponenti „zabili“ jeho zásadní publikaci, v níž dokazoval existenci intergalaktického oblaku, který by měnil dosavadní předpoklady o fungování vesmíru. Šokovaný neúspěchem se mezi slavné a úspěšné vědce odmítne vmísit a místo v konferenčním centru tráví několik dnů poflakováním se po zákoutích Dublinu a dalších irských měst, což permanentně doprovází konzumováním lahví whisky a stěžováním si každému, koho potká. Ať jsou to místní dělníci či recepční, turistky v baru i na ulici či jeho partnerka v Česku, s níž si občas volá.
Mluví neustále, po celý román. Když zrovna nemá ke komu, tak k sobě. Často i v rozsahu několika stránek reprodukuje monolog, který na někoho vychrlil. Román proto lze číst i jako text pro divadlo jednoho herce. Vypravěčského líčení je tu jen minimum a vše se valí v toku podroušené, silně hovorové řeči, která ale chce pojmenovat podivný stav současné vědy i světa, který odmítá poskytnout smysl. Příběh se tak stává metaforou nepřekonatelné samoty a odcizení, tentokrát ale neservírovanou přímočaře a doslovně.
V záplavě zhrzenosti lze totiž po celý román nacházet i promluvy, které naprosto smysl dávají. Bláboly se střídají s trefnými postřehy a čtenář, zůstane-li ve střehu, je odměňován přesnými esejistickými glosami o tom, jak se systém současné vědy pod přikrývkou vzletných slov o službách lidstvu zcela zkomercionalizoval. Jak cílem vědecké kariéry už není objev či vynález, ale budování statutu vědecké celebrity, z něhož plyne přísun grantů, z nichž se generují výstupy, které k ničemu nepřispívají, ale perfektně odpovídají nastaveným pravidlům hry. Rozumíme, že mluvčí trpí ublížeností, ale zároveň si opakovaně uvědomujeme, v čem všem má možná pravdu: Úspěchem ve vědě je něco zcela jiného, než co by mělo být účelem vědy. A čtení je odměňováno i tím, že řada interakcí podroušeného vědce je pochopitelně komických a zábavných. Především scéna, kdy se ještě jednou pokusí vstoupit do konferenčního centra a narazí na kafkovskou mašinérii, přes níž se projít nedá. Astrofyzik sice na strážce přístupu křičí jednoduché dezolátské „nejsem ovce“, ale my si uvědomujeme, že celý ten vědecký koloběh je možná opravdu založen na konformní stádnosti a že celá směšná revolta je vlastně oprávněná, byť beznadějná. I kvůli tomu, kolik vědců asi čte současné české romány…
Petr A. Bílek
(text vyšel původně v týdeníku Respekt)
Josef Pánek: Portrét vědce v systému postindustriální společnosti.
Argo, Praha 2025
192 stran