Pozdní prvotina Miroslava Hlauča (narodil na Slovensku v roce 1967) nás zavádí do městečka na okraji rakousko-uherské monarchie, kde místní chodí po hladině rybníka, kvádry kamene lámou hraním na železnou píšťalu a vlci jim chodí v neděli ráno do vesnice hlídat domovy a děti, když jsou rodiče v kostele. A andělé tu mají tak velká křídla, že se jim těžko usedá do kadibudky. 

Román už na první pohled vybočuje z trendu provázanosti s reálnými místy a událostmi, který vytváří příběhové pozadí valné většiny současných českých próz. Ocitáme se v letničním období roku 1903 v horském městečku Svatý Jiří, které zůstalo pozapomenuté civilizačním pokrokem a byrokratickým dohledem, jež do měst monarchie přinesl nástup modernity. A díky tomu, že vypravěč může nahlížet do místní kroniky, kterou sepisuje kněz Metoděj Třiačtyřicátý a psali ji i předchozí Metodějové, postupně pronikáme do imaginárního světa, který vyzařuje kouzlo magického realismu, provedeného na středoevropský způsob. V něčem to může připomínat prózy Bruna Schulze, v něčem zas starší filmy Juraje Jakubiska. Jak již řečeno, svět ve Svatém Jiří má svá vlastní pravidla. Když místním došla jména z kalendářů, začali pojmenovávat své děti podle postav z knih. A shodou náhod jsou ta jména „mluvící“ a na své nové držitele leccos z původních postav přenášejí: Odysseus Pastýř se tudíž ze Svatého Jiří jako jediný vydá na dlouholeté putování světem, až ho místní už mají za mrtvého a vytvoří mu hrob, byť prázdný. Jenže on se právě onoho roku 1903 vrátí a my tak můžeme sledovat další Odysseův návrat, který je zároveň i kristovským zmrtvýchvstáním. Odysseus se vrací obohacen nejen o jmění a zkušenosti, ale i o vědomí, že starý dobrý svět bohužel končí. Chápe, že expanze monarchistické moci úřední i průmyslové svým chapadlem dosáhne i do Svatého Jiří a snaží se připravit místní na to, že se lecčeho budou muset vzdát, protože je to neslučitelné s věkem rozumu a exaktních věd. 

„A proč nemůže zůstat všechno tak, jak je? Vždyť jak je, dobře je! Nebo ne?“, ptá se jeden z místních. „Měli by nás za blázny, chodili by se na nás dívat jako na toho bezzubého medvěda u kolotoče za městem“. „Svět tam venku je bláznivý, ale je v přesile a tlačí se sem k nám!“ – odpovídají mu ti, kteří z novin či vyprávění už tuší, jakému tlaku budou nevyhnutelně čelit. A Odysseus smutně ví: „To oni jsou svět. A my jsme pro svět ti divní“. A tak do Svatého Jiří přichází řád moderní doby. Někteří místní lamentují, že před staletími se při nájezdech Tatarů měly dostavět plánované hradby a izolovat se od světa, ale na to už je teď pozdě…
Hlásaný pokrok nového století s sebou nese erozi komunitní sounáležitosti, kterou nahrazuje prospěch, kynoucí těm, kdo se k němu derou bez ohledů a skrupulí. Mojžíš Krčmář, který po desetiletí provoz místní hospody dotoval ze jmění, k němuž šťastnou náhodou a ne zcela poctivě přišel, se bude muset na stará kolena učit, jak na zákaznících vydělávat. Myslivec už nebude zvěř zabíjet domluvou a omluvou, ale puškou, i když se bojí, že tím někoho postřelí.

Celá obec řeší, zda novoty přijmout jen na oko a předstírat je jen při příchodu turistů či úředníků, anebo zda se s nimi ztotožnit. Nová doba se zdá být i docela lákavá: přichází pod praporem pokroku, takže v okresním městě ruší vojenská kasárna a transformují je na sanatorium pro choromyslné, neboť Vídní už se šíří učení Sigmunda Freuda. A zároveň nikdo z protagonistů netuší, co každý ze čtenářů ví: že za deset let naopak ta opravdu velká válka přijde.
V Letnicích tedy čteme o příchodu moderní éry před více než sto lety. Ale zároveň není nikterak těžké a náročné si tento aspekt aktualizovat – oslovuje i naše dnešní strachy z příchodu nové doby. Každá taková změna si žádá nejprve se vzdát toho původního, a teprve potom vidět, co je to nové zač. Děláme krok do neznáma, ale netušíme, kam povedou ty další kroky. Ve Svatém Jiří mají Odyssea, ale i ten jenom tuší.

Miroslav Hlaučo nesepsal prvoplánovou alegorii. Na románu je na první pohled patrný obdivuhodný styl – evokuje zašlé časy pomalu cizelovaného ručního psaní, kdy každá věta zní a precizně do textu zapadá, neboť je pečlivě promyšlena a teprve poté sepsána. Díky čemuž pak skutečně vypráví – někdy rychle posouvá děj, jindy udělá intertextový či situační žert, někdy zas potěší nečekaným nápadem či zvratem. Celé zasazení příběhu zmrtvýchvstání do letničního období si až pozoruhodně pohrává s biblickým novozákonním líčením Kristova příběhu a s jeho posláním, jímž je naděje, ale také pochopení, že běh věcí je dán – že to, co se má stát, se musí stát. Zároveň ale román využívá i archetypální příběh souboje dvou bratrů o jednu dívku či si pohrává s řadou reálií a dějinných událostí Rakousko-Uherska přelomu 19. a 20. století. Vzniká tak románový celek, v němž vše je mnohorozměrné, opulentní, ne však bombasticky a samoúčelně, ale naopak se snahou vše provazovat, dávat čtenáři možnost odhalovat další a další vztahy. Postavy zde nepředvádějí přebujelé city a emotivní reakce a nedoprošují se, abychom se s nimi identifikovali. Jsou Hlaučovi nástrojem pro literární hru, která spoléhá na to, že když baví autora, bude bavit i určitý typ čtenáře. Čtenáře labužníka, který je schopný a ochotný vychutnávat si mnohoznačnost, rafinovanost a radost z toho, jak lze imaginací stvořit nápaditý svět, který ale vypovídá i o našem dnešním světě.

Proto se také vyprávění vzdává možnosti vše uzavřít a doříci tím, jak příběh dopadne. Hlaučo děj zastaví ve chvíli, kdy je vše připraveno a místní mohou moderní době otevřít vrata. Tím, že s více než staletým odstupem víme, co dvacáté století přineslo, můžeme tušit, co vše se odkouzlením světa nevyhnutelně ztratí. Román si nicméně takovéto dystopické líčení rozpadu odpustí.
Hlaučovy Letnice mohou na první pohled působit jako úniková cesta, kdy před problémy světa kolem nás prchneme skládat si puzzle s obrázkem dávno zašlých časů. Téma přicházející změny, která zjevně nesměřuje k lepšímu, je však navýsost aktuální. Zvláště když se nabízí ne v prvoplánovém publicistickém stylu, ale v románovém tvaru, který vyniká hloubkou, bohatostí vztahů a zábavností, kterou odměňuje naladěného čtenáře.

Petr A. Bílek

Miroslav Hlaučo: Letnice - Rozpomínání na konec světa

Nakladatelství Paseka, 2024

384 stran