„Nevíme přesně, kdo jste, tak jako vy to nevíte o nás, / ale jsme z masa a krve a šlach a dělí nás tenčí čára, / než se nám snažili namluvit filozofové a kněží, / pro které byl člověk měřítkem všech věcí“, říká Marie Iljašenko v jedné z básní svojí sbírky Zvířata přicházejí do města. Vyslovuje tuto tezi v době, kdy si stále více uvědomujeme křehkost a ohroženost přírody a naší plnou odkázanost na ni ve vesmírném prostoru.
S tím přichází i potřeba vrátit přírodě hlas, rozpomenout se „na dobu, kdy lidé ještě nevynalezli řeč / a všechny bytosti si byly rovné v životě i smrti“. Zvířata ale kdysi pro člověka svou vážnost měla – stávala se předmětem posvátné úcty, za jejich usmrcení se jim lidé omlouvali, vyprávělo se o nich v mýtech, pohádkách a bajkách, přisuzovaly se jim lidské vlastnosti. Moderní civilizace vztah k nim zracionalizovala a učinila z nich – žel za přispění duchovních autorit jako církev či osvícenecké hnutí – živé věci, které ani nejsou schopné cítit bolest.
Následky politováníhodného zlhostejnění cítíme dodnes. „V dětství mi říkali, že zvířata nemají duši, / ale já se ráda podělím o svou duši, / s tebou zajíci, i s tebou, strako“. Příroda je vytrvalá, krásná a nesrozumitelně enigmatická. Autorka si předsevzala stát se nejen její pozorovatelkou, ale také mluvčí a apologetkou. Vyžaduje to nasazení, odhodlání a bohatou imaginaci. S odstupem se ukázalo, že slavné projevy indiánských náčelníků byly mystifikace, ale diktované empatií a ušlechtilostí. A tak dnes pomalu cestou „vnitřního převratu“ odstrańujeme propast mezi existencí jatek a existencí zvířecích záchranek.
Autorka konfrontuje zvláštní soužití města a zvířecího světa. „Přírodu máš pod nohama, aniž opustíš město, / a město tak docela stačí.“ Město vytváří esenci civilizace, je ale pravým domovem lidí? A může být domovem zvířat? Vytvoří lidé se zvířaty společenství? Opanují zvířata území města, až lidé z jakýchkoli důvodů, ať dobrovolně či nedobrovolně, tento prostor opustí? Budou tu lidé navěky? Zatím tu lidé zvířatům především vytvářejí překážky a komplikují jim svou tupou a pohodlnou sebestředností život, stojí jim v cestě, protože „žádná sluka neumí proletět sklem“. Je to zatím stejné ve všech městech, kde autorka žije, jimiž prochází a kde nalézá inspiraci – v Praze, Kyjevě, New Yorku, Barceloně, Tokiu. „Nepotřebujeme, abyste se nad námi dojímali, / stačí když nám nebudete klást pasti“, hovoří básnířka za zvířata.
Úkolem člověka bude překročit hranice, překlenout vzdálenost nebo se o to alespoň pokusit, představit si nepředstavitelné – vědomí zvířat. Odmítnout démona roztomilosti, který jen zavádí na scestí a mate, vzdát se projekcí a antropomorfizací. Odstraňovat všemožné bariéry, které obě různoběžné roviny oddělují, učit se chápat, co zvířata skutečně potřebují. Naslouchat a vést skutečný rozhovor – „Co slyší / ryby žijící pod velkoměstem? Chtěla bych je slyšet mluvit / a naučit se přitom jejich jazyk“. Wittgenstein sice tvrdil, že i kdyby lev uměl mluvit, stejně bychom mu nerozuměli – ale kolik lidí rozumí řeči básníků a kolik lidí jí vůbec slyší?
Poezie Marie Iljašenko je nutně poněkud návodná, místy až didaktická, žádá si totiž následování ve svojí cestě. Až na výjimky nepoužívá tzv.básnické prostředky, spíše vypráví příběh svého setkávání se zvířaty, navíc uprostřed války, která ničí lidi i zvířata a které možná všichni společně rozumí stejně málo (čtenáři se mimoděk revokuje patos Šrámkova Raportu). Autorčiny básnické povídky zrcadlí zvláštní stavy a zvláštní dění pod povrchem, navozuje jinou, nesamozřejmou perspektivu, zaměřuje se a zaostřuje. Bez ustání někoho oslovuje, sebe, blízkého, zvířata, čtenáře, svět. Ví dobře, že „lidé se vyhýbají všemu, co zneklidňuje“. Ale to je právě jejím cílem, rozrušovat standardní necítění a nemyšlení, připomínat a poukazovat. Její dikce místy působí málo srozumitelně, zastřeně a málem trochu chladně – ale právě takto se nám ostatně mnohdy jeví i zvířata. Emoce a významy jiné senzitivity a jiného způsobu bytí se musejí objevovat a trpělivě hledat, a nepodléhat přitom prvnímu zdání.
Zvířata nás potom přivádějí k nám samým. „Nejvíc otázek vyvolává nejsem: / pokud se definuji tím, odkud jsem, co se stane, / když místo opustím? Přestanu být? Přestanu být sebou? / Nebo si svou stanici metra povezu v sobě, jinam, navždy? / Jak dlouho zůstanu Irem v Americe? Jak dlouho budu Turkem v Berlíně? / A záleží dnes ještě na tom?“ medituje autorka nad ptákem opustivším stanici metra, kde načas přebýval. Otázky identity a identifikace se dostavují s pohledem na nepřevoditelnost jiných skutečností a jiných vesmírů. Odpověď vyžaduje odvahu ke skoku a vyslovení svého stavu i svojí vůle: „Jsem jinde, jsem jinak“.
Jiří Zizler
Marie Iljašenko: Zvířata přicházejí do města.
Host, Brno 2025
96 sstran
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit