Lenka Chýle: Raná / Deník pastýřky

Posledních pár let vycházejí pozoruhodné a svérázné básnické debuty, oproti desátým letům by se dalo říci že výraznější a osobitější, a to především díky edici Mlat Větrných mlýnů, nakladatelstvím Adolescent a Malvern a naposledy také díky nakladatelství Ouklejky, kde debutovala Lenka Chýle básnickou knihou Raná s podtitulem Deník pastýřky.
Už v prvních básních lze pozorovat jistou suverénnost výrazu, který je neurvalý, surový, vtipný a zároveň niterně prožívaný. Ona básnická jistota, neznámé básnické jméno a , neobvyklost pastýřské zkušenosti mě vedly nejprve k tomu, že jsem knihu vnímal jako další z řady mystifikací, které mnohdy provozují pražská nakladatelství Rubato a Officina Praga.  Následně jsem si uvědomil, že k oněm nepředloženým spekulacím mě strhává nečekaná autentičnost výrazu a zobrazování světa — jako by taková bezprostřednost musela být v dnešní době paradoxně mystifikací, zatímco se přede mnou otevírá neobvyklá poetika se svým jedinečným časem a prostorem. 

Jak již bylo zmíněno — kniha je básnickým deníkem autorky, který si psala v rozmezí dubna až srpna, když byla pastýřkou ovcí na kopci Raná, v krajině Českého středohoří. Básnický svět a jazyk, kterým je tento svět zobrazován, ovšem není takový, jaký bychom asi se zavedeným předpokládali: neprobíhá tady žádná romantizace prožívaného, nejde — z velké části — o sondu do duše městského člověka uprostřed divoké přírody. První básně naopak ohromují takřka surovým odstupem, kterému není cizí humorná, ironizující nadsázka — pastýřka totiž zaznamenává to, co se bezprostředně děje, například úmrtí ovcí místy takřka neosobně, řeklo by se až s „gottfriedbennovsky“ expresivistickým feelingem: „dneska umřelo první jehně / vyteklina z bříška / ztmavly mu oči / s brekem chytla jsem ho za krk / mělo vláčné teplé tělo / hodila jsem ho přes ohradu // musim mu ještě uříznout známku z ucha / odpis ztrát / hodit do křoví / někam dál ať nesmrdí zdechlina“. 

Čtenářská očekávání tohoto časoprostoru jsou narušována nejenom tělesnou expresivitou, ale také humorem a nevídanou imaginativností: „když ovce kaděj / otevře se jim řitní otvor / jako brána kosmický lodi / vypadnou bobky nebo hrouda / a celý to růžový očko se mžikem zavře / jako clona objektivu / ocas spadne jak opona“.
Básnický jazyk je stejně rozvolněný jako svět, o němž čteme — je velice hravý, má své milé a vtipné neologismy (například mněhně, miniovčinec), které na konci knihy vysvětluje zbytečně přiložený slovníček. Kniha je ovšem také reflexivní bezprostředností a zároveň mýtem jednoho místa. Lyrická mluvčí totiž nereflektuje jen svůj autentický pobyt „v přírodě mezi stády“, ale také svůj vnitřní svět, svůj oheň sexuality, své vlastní intimní i mezilidské problémy. V tom lze snad spatřovat jisté romantizování onoho střetu mezi civilizací a přírodou. 
Jenže do tohoto střetu vstupuje i svět kopce Raná, kolem něhož vše probíhá — každou kapitolu/měsíc vždy uvozuje mytologizující text, ve kterém jednou čteme o vílách, jednou o neviditelných bytostech, jednou o bozích hory… 

Kopec/hora je pak často sexualizuje či naopak sakralizuje: hora je v duši či je naopak ryzí tělesností; příroda je dynamická, proměnlivá jako život a zároveň jaksi pevná, míří se k principu krásy nestálosti, k nejistotě jako principu všeho života: „vždy mě fascinovaly pulzující věci / objekty touhy / projevy života / žíly srdce penisy / můj stisk je pevný / tak podávej / ruku srdce penis / mou přímost nic nezastaví / nic jen ticho po otázce“. 
Kniha je fascinující právě svou autentickou proměnlivostí, nestálostí, spojováním ryze surových, expresivních, dojemných, mytologizujících, sexuálních, reflexivních a jiných vrstev — vše tady jaksi podivně onou bezprostředností funguje vedle sebe, sledujeme podivuhodnou dialektiku vážného a nevážného, bezprostředního a (nutně) stylizovaného. Ostatně v jednom z veršů se uvádí, že „špína je tu banální pojem“, a mám za to, že samotný (velmi jemný) papír obalu knihy je „uzpůsobený“ tomu, aby na něm čtenář zanechával stopy prstů, že ta „špinavost“ je taky nikoli nějakou signifikantní, ale naopak přirozenou součástí našeho světa i světa poezie.

 

Roman Polách

 

Lenka Chýle: Raná / Deník pastýřky

Ouklejky, Čelákovice 2024

136 stran