Alžběta Stančáková je básnířka, laureátka Ceny Jiřího Ortena z roku 2014 za sbírku Co s tím. Tentokrát však publikuje soubor kratších próz Tvoje tvář s hebkým odrazem, sérii třiceti črt či arabesek, pohybujících se v oblasti fantaskna, absurdity, ironie a melancholie.
Situace, které autorka nahazuje či rozvíjí — a tady je třeba napsat, že nezřídka platí to první —, se vyznačují často až absurdní groteskností. Setkání vikomta de Valmont s markýzou de Merteiul v „mekáči“, erotický akt se snovým jelenem, gangsteři, křížící životní cesty portýra a kuchařinky v hotelu Django, to všechno jsou báječné fantazie a je jenom ke cti autorky, že jimi v žádném případě nešetří. Na druhou stranu sbírka obsahuje i prózy vyloženě intimní — například cestovatelskou povídku „Místa, ze kterých vyrůstá palma“, pojednávající o vyhasínajícím vztahu genderově nevyrovnané dvojice, či podobně míjející se vztah, vycházející ze situace návštěvy v nemocnici, v povídce „Pavilon A8“. Za takovou prózu lze považovat i povídku „Let’s go to the war“, v níž nevěsta utíká ze své vlastní svatby se svým kamarádem. Text je sice založen na vtipné konverzaci a rozehrávání bizarní situace, zároveň ale končí až melancholickou rezignací na svět a to, co se očekává.
Charakteristickým prvkem mnohých črt je výrazná společenská kritičnost. Není jistě náhodou, že jako úvodní próza byl vybrán text „Milenka Fauna Cykase“. Ženská hrdinka, která dosahuje výborných výkonů v oboru „pěstitelství“, je neustále definována krátkodobým a dávno uplynulým vztahem se stejně úspěšným, nicméně pro svou mužskou identitu v oboru společensky uznávanějším kolegou. Nahněvanost na stav světa je logická, pochopitelná a v případě mnohých povídek přesně zacílená. Pokud autorka míjí, pak v textech, které jsou příliš lehce naznačené a působí odbytě, například „Žádost o spisovatelské stipendium“, či svévolně zacyklené, jako je „Intimní portrét“, byť eroticko-politické slovní obraty jako „pod peřinou mu nasliněným prstem dráždím špičku fašismu“ nebo „večer opět ulehám k fašismu a laskám jeho kořen“ jsou samy o sobě těžko odolatelné.
Přece jen prvoplánově působí také povídka „Hezky česky“, která paroduje poměry v české literatuře a jejím provozu. Marginálně úspěšná spisovatelka v této próze zakládá na literatuře prostituující organizace, jako je půjčovna překladatelů. Hyperboličnost však v tomto případě paradoxně zeslabuje účinek.
Cesta básníků k próze bývá považována za organickou. To, co často charakterizuje prózy výrazných představitelů poezie, bývá určitá fragmentárnost či úspornost spojená s jazykovou přesností a neotřelostí. Platí to i o dvou knihách minulého roku, Novotného Babičce či Zbořilové Floře a samozřejmě také o knize Alžběty Stančákové. Autorka v první řadě příliš nevysvětluje. Předestře sebepodivnější či sebenepravděpodobnější situace, aniž by k nim poskytla čtenáři adekvátní interpretační klíč. Atmosféra a kauzalita mnohých textů připomínají svým upořádáním svévolnost snu či přímo ke spánku a snění odkazují („Sofie & Šimon“ nebo „Spánek ministerského úředníka“). Nenásleduje ale úlevné probuzení. Mnohdy přijde střih do výrazné a překvapivé pointy.
Jednoznačně rozpoznatelným stylistickým prvkem souboru je sémantická „unikavost“, především v rovině vyprávějícího či konajícího subjektu. Autorka k tomu využívá různé techniky. Například užívá přítomný čas vyprávění, který ze svého principu neumožňuje vypravěči či lyrickému subjektu úplnou kontrolu nad budovaným světem, respektive ji výrazně omezuje. U Alžběty Stančákové to ale není mechanická záležitost. Klidně na švu dvou výpovědí změní gramatický čas, aby dosáhla plánovaného efektu: „Jakmile se hrot tužky dotkne papíru, zamíří všechny zbraně na mé čelo. Bylo mi sedmnáct let.“
Jako příklad znejištění pozice subjektu může být vnímáno také časté užití druhé osoby vyprávění, popřípadě nenápadné prohození vypravěčských rolí či změna fokalizace jako v již zmíněné povídce „Pavilon A8“: „Dojde k zamčeným dveřím, vidí tě přecházet chodbou v umolousaném županu, který sis nestačil před zákrokem vyprat, protože tě nenapadlo, že to půjde tak rychle, čímž se snaží uklidnit a nestydět se za to, jak hrozně vypadáš už z dálky.“
Tvoje tvář s hebkým odrazem prozrazuje autorku literárně poučenou, nicméně tvořící s lehkostí. Jazyk souboru se přirozeně pohybuje na škále stylistické neutrality a hovorovosti. Co se jednoznačně autorce daří, je namíchání ambivalentních významů. Ironie a melancholie, zanikání a smíchu. Asi nelze napsat, že by se jednalo o vysloveně literární zjevení, ale některé z textů míří hluboko. O to více mrzí, že se v soboru objevují i povídky poněkud ledabylé. Jde především o ty, které „kritizují aktuální poměry“ nejpřímočařeji. Síla psaní Alžběty Stančákové spočívá především v představivosti, chladné odtažitosti a nedořečenosti.
Alžběta Stančáková
Tvoje tvář s hebkým odrazem
Listen, Praha 2025
160 stran
Krytof Špidla
Autor je členem prozaického kolégia.
Text původně vyšel v časopisu Host.