„Nejočekávanější knihou letošního jara“, jak se chlubí v novinářské anonci nakladatelství Host, je prý sedmý román Aleny Mornštajnové Čas vos. Na první dobrou by se chtělo pozastavit se nad tím, kolika konzumentů literatury se asi v Hostu ptali, když si takhle fandí, ale nebudeme rýpat (správně česky rejpat) a přiznáme Aleně Mornštajnové, co její jest. Nejde jen o to, že Čas vos vychází v prvním vydání ve více než stotisícovém nákladu (i to nám nakladatelství ve zprávě ochotně sdělí), což je při dnešním stavu a kondici knižního trhu prostě strašně moc. Tato autorka je skutečně a bez jakékoli ironie úspěšná bestselleristka a její prózy jsou vyhledávané a čtené.
Zároveň se přinejmenším pro část literární kritiky stala přímo ztělesněním slabin, jimiž se vyznačuje příslušné patro současné prozaické produkce: emoční podbízivost, konfekční a šablonovitá fabulace, didaktičnost a morální relativismus ve vztahu k traumatům minulosti, schematičnost a jazyková a charakterizační plochost postav, sterilita a vyprázdněnost formálních technik. A nedosti na tom: pro jednu i druhou stranu funguje jméno této prozaičky nezřídka jako synekdocha pro určitý typ psaní. Pro jedny vysoko položená laťka, s níž jsou poměřováni jiní, typicky debutující autoři – část literární publicistiky k této komparaci zřejmě zcela intuitivně sáhla, když se objevil první díl Šikmého kostela tehdy neznámé Karin Lednické –, pro druhé představitelka plochého a neoriginálního typu psaní, která „prostě jen hledá témata, na nichž s minimem autorské invence získá kladné body“ (Kryštof Eder v recenzi na Les v domě na iLiteratura.cz), dokonce, s konkretizací na jeho „pseudohistorickou“ podobu, jeho „matka-zakladatelka“ (Barbora Čiháková v syntetickém článku „Modus moriendi literatury“ v Revolver Revue). Tak se pojďme krátce podívat, co z toho funguje a nefunguje v zatím nejčerstvějším Mornštajnové románu, opatřeném návodným podtitulem „Příběh o moci minulosti a síle květin“.
Kompozičně je román složen ze dvou pásem odlišených perspektivou a osobami protagonistů: z nich jedním je maloměstský podivín s přezdívkou Ptáčník, žijící v dobrovolné poloizolaci a trávící své dny zejména pozorováním ptačího světa, druhou, tentokrát ichformovou vypravěčkou je žena středního věku jménem Bára, jež se na maloměsto, kde prožila dětství, vrací po letech, aby se zde nějak vypořádala podle všeho s nějakou minulou křivdou, jak se dozvíme hned zčerstva na s. 22: „Pro město je ta záležitost uzavřená, nejspíš na ni dávno zapomnělo. Někteří lidé ji možná ani nezaznamenali nebo pro ně nebyla důležitá. Pro mě ukončená není. Abych ji uzavřela, musím si vybrat z několika řešení. Musím prozkoumat možnosti a promyslet si, co dál. / Ale ne teď hned, teď musím jít a natřít plot“.
Citace je uvedena proto, že nám stačí taková prvotní charakteristika, abychom rozpoznali hned několik pevných součástí Mornštajnové „autorského podpisu“: maloměstské prostředí a perspektivu „obyčejného člověka“, důraz na prožitek ženské postavy, transgenerační perspektivu a zdánlivě polyfonní kompozici, která autorce slouží jako nástroj, jímž čtenáři umožňuje být účasten postupného odhalování toho, jak se věci vlastně měly a mají; je naprosto symptomatické, že střídání perspektiv obou vypravěčů (a ještě různých, Báry coby autodiegetického subjektu a druhého vypravěče, oscilujícího navíc mezi personálním vyprávěním z Ptáčníkovy hlavy a vševědoucností) a široce rozmáchlé retrospektivy v obou pásmech umožňují dopřát čtenáři řadu anagnorizí a aha-momentů, což ho udržuje v napětí a dává mu pocit účasti na rekonstrukci příběhu – může se chvíli cítit skoro jako detektiv, který skládá jednotlivé střípky do celkového obrazu. Tento efekt „čtenářského pátrání“ představuje jednu z hlavních složek atraktivity Mornštajnové rukopisu: dramatické napětí nevyrůstá z vnější akce, ale z postupného prolamování mlčení a domněnek, které zůstávaly skryty pod povrchem každodennosti.
A v tom je zároveň také skryté jeho největší úskalí, jak po formální stránce, tak po té obsahové. U popsaných autorských postupů hodně záleží na tom, jak se uchopí: buď tvůrčím a přesvědčivým způsobem, nebo jako klišé a vata. Alena Mornštajnová je autorka, která ráda staví na napětí mezi uvěřitelností svého románového světa, s nímž se čtenář či čtenářka dokáže snadno identifikovat, a tajemstvím, které do něj proniká z minulosti, třebaže mělo být zpravidla vymlčeno. Ukázat, jak všelijak divné, nekonvenční, toxické nebo přímo společensky patologické chování většinou koření v minulých traumatech, to Mornštajnové jde a věříme jí to i v přítomném románu, který je, abychom moc nespoilovali, hodně o tom, co s člověkem udělá domácí násilí a maloměstský hon na čarodějnice.
Poněkud oslabena a posunuta je tu, na rozdíl od jejích předchozích knih, funkce traumatu kolektivního, „velkých dějin“, proti kterým stojí „malý člověk“, jako tomu bylo typicky ve Slepé mapě nebo Tichých rocích. Spíše jsme tu svědky nenápadného naznačování, jak jsou malý člověk a velké dějiny vzájemně rozpojeny. Autorka tuto ideu nijak nemanifestuje, můžeme ji odečítat spíš z drobných motivů, jako jsou charakteristiky Bářiných prarodičů, kteří střídání režimů berou prostě jako nějakou neosobní moc, jež fakticky řídí jejich životy, nebo třeba někdejší Ptáčníkovy sousedky, která, ač vychována v křesťanské víře, nepřilne ani k ní, ani k marxismu a řídí se svým „vnitřním hlasem a morálním kompasem“ (s. 130); axiologický postoj probleskne jen výjimečně (a ještě s otazníkem!), když se dozvídáme, že jedné z postav se „občas, vlastně docela často, […] z obchodu, kde pracovala, povedlo přinést i něco, co nezaplatila. Nepovažovala to za nic špatného, v socialismu přece všechno patří všem, nebo ne? A neříká se, že kdo nekrade, okrádá vlastní rodinu?“ (s. 228).
V tomto světle se, jak se zdá, kompoziční polyfonie spíše vyčerpává jako pouhá formální technika, než aby sloužila k budování hlubšího pohledu na morální složitost doby. Ještě horší je to na místech, kde si autorka přiohýbá tyto své výstavbové prostředky tak, aby všechny dílky zapadly na místo, i ty, u nichž by to v aktuálním světě bylo dost nepravděpodobné. Uvedu dva: za prvé, dávný odchod protagonistčiny matky z maloměsta v době, kdy ona sama byla ještě dítětem, se měl odehrát kvůli davové šikaně a štvanici. Jistě, asi si dovedeme představit, co maloměsto umí. Těžko ale přistoupit na to, že by o tom holčička celou dobu nevěděla; vždyť právě děti jsou vůči nátlaku majority zranitelné a k moralistické hysterii obzvláště náchylné a vůbec raději nechci domýšlet, jak by si na ní spolužáci smlsli, s jakou chutí by ukazovali prstem, že „tvoje máma je…“. U druhého příkladu budu muset zaspoilovat trochu víc, přesto však neodkryji všechno, když řeknu, že závěrečná anagnorize, jinak jeden z efektních momentů, spočívá na vizuální záměně pěstěných prstů dospívající klavíristky s okousanými nehty týraného dítěte… Paní autorko, to myslíte vážně? Nejspíš ano, a právě proto se tady se otevírá největší slabina psaní Aleny Mornštajnové, kterou je takovéto narativní inženýrství, prozatérský „overdesign“ – když se podobné manipulace jako z učebnice scenáristiky dopustí řekněme Klára Vlasáková, je to jednotlivost a kaňka, kdežto u Aleny Mornštajnové nám to vlastně ani nepřijde nepatřičné, protože ono je to takové celé – vypočítané, „aby to vyšlo“. Ani „síla květin“, Bářina postupující záliba v zahradničení, nijak zvlášť neprohlubuje její hledání katarze, ani melodramatický závěrečný touch, který zůstane jen v náznaku, nemá pro vyústění děje žádný význam a neslouží nejspíš ničemu jinému než tomu, aby vyloudil čtenáři, pohříchu tedy spíše čtenářce, v koutku oka slzu dojetí: tak ono se to přece jen snad stane.
A proto, zda výše popsané odpojení člověka od dějin pokračuje v linii „nečernobílosti“ postav, jíž Alena Mornštajnová v rámci své „paměťové popkultury“ dle výtek kritiky paradoxně trivializuje komplexnost dějinných situací a zbavuje je problematičnosti, anebo se jedná o signál určitého odstupu a příklonu k individuálním lidským tragédiím, jež k sobě dějiny jako účelovou kulisu nepotřebují, nejsem, přiznávám se, schopen posoudit. Vím ale s určitostí, že v románovém světě fabrikovaném formálně tak, jak jsme se zmínili výše, je obtížné autorce uvěřit, že jí jde o něco víc než o emocionální uspokojení, jak se říká v bulvární novinařině (čímž samozřejmě nenaznačuji nic ošklivého…), o „háelpéčko“ neboli hluboký lidský příběh. Byla-li tedy v minulosti Alena Mornštajnová kritizována pro to, že její romány podporují historickou amnézii, jež minimalizuje potřebu skutečné konfrontace s minulými nespravedlnostmi, došli jsme v Času vos sice o něco dál, ale tak trochu z bláta do louže.
Jan M. Heller
Autor je porotcem CLK a šéfredaktorem časopisu Tvar
Alena Mornštajnová: Čas vos
Host, 2025, Brno
317 stran