„Neptejte se mě, jak je to možné, prostě jsem to viděla,“ píše Dora Kaprálová na závěrečných stranách knihy Mariborská hypnóza. Věta je pro literátku usazenou v Berlíně v lecčem příznačná. Minimálně od sbírky textů Ostrovy konstruuje literární prostory, které snad vycházejí z reálných základů, ale jsou ohýbány bdělým snílkovstvím či zasněným outsiderstvím vypravěčky. Ta si obvykle všímá věcí, které zůstávají jiným skryty, případně rovnou vidí to, co jiní vidět nemůžou. Více než logika — včetně logiky vyprávění — je pro ni důležitá podmanivost jednotlivých situací, jejich potměšilost a hravost.
V nové knize vychýlenou vypravěčskou perspektivu protagonistka přímo deklaruje. Mariborskému entomologovi Urošovi, jedné z mnoha excentrických postav, s nimiž se v knize setká, řekne: „Přijela jsem Maribor zkoumat z pohledu mouchy, kde je najdu?“
Mouchy tvoří leitmotiv celé knihy, prolétávají jednotlivými liniemi, které se dohromady skládají ve zvláštní cestopis, literární ohledávání slovinského Mariboru, v němž vypravěčka stráví čtrnáct dní. V závěrečné poznámce Dora Kaprálová děkuje majitelům nakladatelství Větrné mlýny, kteří ji „poslali do Mariboru, abych tam napsala literární bedekr města, a když jsem se zeptala znovu, řekli mi velkoryse, že to může být nakonec cokoliv, třeba i básnická sbírka (ale možná jsem se přeslechla). Výsledkem je kniha, která může být vlastně cokoliv, jen ne básnická sbírka“.
Jako je pohled mouchy rozdělen do množství drobných polí, tvoří i Mariborskou hypnózu několik linií. Dora Kaprálová reflektuje vlastní pobyt ve městě, noří se však i do minulosti a reálně existující postavy nechává potkávat ty, které si (nejspíš) vymyslela. Největší prostor zabírá příběh mariborského hypnotizéra Svengáliho a jeho družky Elis, do nějž vstoupí Tito, „nejoblíbenější, protože nejbenevolentnější diktátor dvacátého století“. Kaprálová však převypráví třeba i historku o Jevgeniji Priklopkinovi, který v ruském cirkuse Nikita bavil obecenstvo tím, „že dokázal ze svých střev vymáčknout fascinující exkrement“. Aby se následně svěřila, že i ona v dětství vytlačila ze svých střev „působivý umělecký objekt“, což ji vede k myšlence, že „psaní je jen skrytější podobou vyprazdňování“.
Vedle historických ponorů vypravěčka popisuje svůj pobyt v letním Mariboru, během nějž bydlí v hostelu, u kterého se takřka po celou dobu koná metalový festival. Protagonistčinu vypravěčskou rozvernost a rozpustilost tak umocňuje nejen rozpálené město, ale i její polobdělé stavy. A také třeba ruskou propagandou pohlcená Daša, k níž vypravěčka zavítá na večeři, trafikant, jemuž se má narodit dítě, či mladý kytarista Jim. Ti všichni postupně naplňují svébytný prostor, který si vypravěčka uvnitř Mariboru vytváří.
„Zvykla jsem si na Jima, jako si zvykneme na botník v předsíni. Zůstaneš tu napořád, Jime?“ ptá se na jednom místě. I tato citace je pro psaní Kaprálové příznačná: zdánlivě všedním výjevům — jakým hudbymilovný turista na hudebním festivalu bezpochyby je — přikládá obzvláštní důležitost, upíná se na ně, refrénovitě se k nim vrací, vymýšlí si jejich příběhy a propojuje je s tím svým.
Ačkoli mluvit o příběhu je možná v případě Mariborské hypnózy — respektive v případě knih Dory Kaprálové obecně — nepatřičné. Autorka nekonstruuje ucelená vyprávění, nepointuje jednotlivé výjevy, spíše na sebe zdánlivě bez ladu a skladu vrší jednotlivé scény, situace, postřehy a pozorování. Nová kniha je navíc, jak naznačuje výše citovaná autorská poznámka (které samozřejmě můžeme, ale nemusíme věřit), psaná na objednávku, de facto tvoří výstup z tvůrčího výjezdu. Podobné texty pomalu začínají představovat samostatný žánr, neboť mnohá spisovatelská stipendia po autorech a autorkách požadují, aby svůj pobyt na určitém místě přetavili v text neurčeného vymezení i rozsahu. Výsledkem bývají drobné literární pokusy psané sice s uměleckou přesvědčivostí, ale bez hlubšího promýšlení a rovněž bez hlubšího významu.
Novinka Dory Kaprálové nemá k podobným výstupům daleko. Čtenář, který nepůjde autorce na ruku, tuto knihu s rozvolněnou, či přímo nahodilou kompozicí asi brzo zavře, protože záhy pochopí, že vyprávění se jen tak nenuceně přelévá, pohupuje. Kdo se však Mariborské hypnóze poddá, zjistí, že jen málokdo v české literatuře je v tomto literárním pohupování tak podmanivý jako Dora Kaprálová.
Kryštof Eder
(text původně vyše, v časopisu Host)
Dora Kaprálová: Mariborská hypnóza
Větrné mlýny, Brno 2025
140 stran
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit