Pracovní poznámky jednoho z porotců Ceny literární kritiky nabízejí pohled na knihy poezie z prvních zhruba čtyř měsíců letošního roku. Kratičké glosy k devětadvaceti titulům doprovází úvodní odstavce shrnující autorovy čtenářské vektory a jeho pokusy o předběžné vyjádření tendencí v aktuální básnické produkci.
Východiska
Cena literární kritiky (dále CLK) vstupuje do druhého ročníku, což mimo jiné znamená, že jsme s prací začali hned zkraje roku a vzali jsme v potaz i ty knihy, na něž v rámci minulého běhu nezbyl prostor kvůli jejich opožděnému vydání. Tyto okolnosti se vepisují také do následujícího textu – jedná se o první ze tří plánovaných shrnutí letos vydaných básnických knih a okrajově se dotýká také titulů, které vyšly s vročením 2024, ale kvůli tradičnímu chaosu ke konci roku nebylo možné se k nim dostat, případně byly k dispozici až začátkem roku letošního.
Kritéria výběru knih zůstávají v podstatě táž (detailně vizte text z druhé poloviny minulého roku) a shodují se se záběrem CLK. Platí tedy, že vycházím (třebaže nikoli beze zbytku) z recenzních výtisků, které nám byly na vyžádání poskytnuty nakladatelstvími, ať už ve formě tištěných či elektronických publikací. Pro první třetinu roku se jich sešlo celkem 29, z nichž 6 má vročení 2024.
Rovněž záměr a metoda tohoto textu vycházejí z praxe rozvinuté v mých předchozích textech souvisejících s CLK. Rád bych zde nabídl panoramatický přehled toho, co vyšlo. Zároveň si ale stále zřetelněji uvědomuji, že není možné tzv. přečíst vše. Přesto chce tento text aspirovat na jakousi ilustrativnost a přehledovost.
Leccos ovšem vypadává (například sbírka Grotte Daniely Vodáčkové, která se ocitla v jakési mezeře mezi dvěma ročníky ceny, či již tradičně publikace „nakladatelské služby“ Pointa, řada regionálních nakladatelství, nemluvě o DIY počinech, které se ke mně nedostanou), leccos je zploštěno, zjednodušeno, či dokonce vynecháno (v tomto textu například grafická zpracování, doprovodné ilustrace a dalších netextové prvky u většiny knih), což je dobré mít při četbě následujících řádků na paměti.
Komentáře
Jádro textu tvoří komentáře třiadvaceti básnických knih z letošního roku. Ke každé knize formuluji tři věty (ke knihám s vročením 2024 pak pouze jednu větu). Zajímá mě přitom čtení a popis blízký formalistickému přístupu k literárnímu textu. Vyhýbám se tedy psychologizaci či snaze odezírat z básní vnitřní motivace autorky či autora. Obecně tak nerespektuji převažující vnímání poezie jakožto výrazu osobních pocitů a myšlenek autorstva, a to ani v případech, kdy je na této romantické figuře daná poetika explicitně postavená.
Neznamená to však, že bych rezignoval na vlastní povahu, nastavení a odlišné možnosti jednotlivých knih. Mým záměrem je nabídnout určitý způsob příznivého (třebaže ne bezvýhradného) naladění na dané texty (tedy nikoli jejich kritiku, ať už si pod tím představujeme cokoli) a možný způsob, jak z nich získat to, co je na nich cenné (nakolik to omezený rozsah dovoluje). K tomuto záměru ovšem přistupuji nikoli prostřednictvím modelování představy psychologického autorstva „za“ textem, ale výhradně prostřednictvím analýzy a vlastní interpretace účinků samotných básní jakožto svébytných psychofyzických fenoménů, které figuru individuálního autorstva zároveň přesahují i aktivně formují.
Proudy
Při listování uvedenými sbírkami se mi zdají nápadné zhruba tři proudy. S nutnou mírou schematičnosti bych si je pracovně pojmenoval jako třeštění, bájení a svěřování. Každý z těchto tří momentů přitom představuje podstatný živel poezie – první tíhne k aktivizaci nesémantických prvků jazyka (rytmus, souzvučnost, materialita slov), druhý je založen na věcnosti a evokaci dějové návaznosti (zřetelnost obrazů, konkrétnost popisů), třetí pak staví na modelování promlouvajícího subjektu a s ním asociovaných výpovědí (důraz na řečovou situaci a postavu mluvčí či mluvčího).
Vypomáhám si zde samozřejmě půdorysem známé žánrové – či v českém kontextu často druhové – triády. Jde mi ale o její konkretizaci v kontextu současné poezie. Zároveň se snažím nastínit to, co z mého pohledu jednotlivé sbírky přesahuje a spojuje zároveň, co je však nijak nevyčerpává. Uvedené příklady je tedy třeba brát s rezervou a s přihlédnutím k níže uvedeným komentářům, které se zaměřují naopak na specifika jednotlivých textů (záměrně zde také neuvádím, jaké jiné knize se daná kniha podobá, jak souvisí s vývojem poetiky toho kterého autorstva atp.). Vzhledem k rozsahu a náčrtové povaze těchto odstavců zde také není prostor na doklady konkrétních míst z uváděných sbírek. Prosím tedy v těchto ohledech čtenářstvo o shovívavost a ty, kdo chtějí psát recenze a studie, prosím o to, ať mě případně doplní.
První proud, tedy třeštění, se po mém soudu výrazně projevuje v několika sbírkách, které charakterizuje zvýšená pozornost vůči materialitě řeči a její nesémantické (tělesné) či polysémické (mnohoznačné) působnosti. Pohybujeme se zde přitom od určitého opojení vícehlasím slovní matérie (Kostelník) přes ohledávání silového pole jednotlivých slov (Typlt) až ke strohosti výrazu zvýrazňujícího několik základních motivů a jejich konstelací (Machů), případně spjatosti jazykového řinčení a hutnosti s citem pro dramatickou situaci či monolog (Kulišťák, Staněk).
Narativní polohu, jakousi povídavost, pohádkování, pábení, bájení, vypravování, ale také evokování obrazů lze sledovat na škále od epických miniatur, v nichž je důraz kladen na jednotlivé obrazy a kontraintuitivní směr jejich řetězení (Borzič), případně na popisy mikrosituací a běžných dějů (Brikciusová) či věcnost a konkrétnost mnohoznačně spojených popisů (Kučera) až k blízkosti vyprávění zpovědního střihu o vlastním životě a o tom, jak to bylo (Hrbek); důrazem na obraznost by sem šlo řadit také jisté analogické (prostřednictvím analogie, směřující k analogii) vyslovování pohybu ve světě (Goldstein).
A konečně třetí proud, tedy vyznání, svěřování, artikulace osobních názorů či postojů, se zdá být tradičně v poezii nejvýraznější, což lze přičítat na vrub oblibě modelu poezie zaměřeného na figuru subjektu. Abych uvedl opět alespoň několik náznaků: můžeme zde sledovat rozvíjení žánru milostné poezie akcentující osobní prožívání a vztah k různě modelovanému – a většinou němému – protějšku (Krásenská, Pokorná, Slíva), sociálně kritickou lyriku zaměřenou k formulaci pohledu na společenskou realitu a osobního, často v tělesnosti zakotveného postoje vůči ní (Kašjak, Ligocký, Słowik), existenciálně laděné básně postavené na estetizaci situací samoty, bezdomoví či klimatické úzkosti (Fibich, Malyshka, Štěpánová) i humoristicky laděné texty (Kozák).
Tendence
Vedle těchto výrazných proudů pak lze pojmenovat konkrétnější tendence související se stavem a vývojem české poezie. Omezím se zde na tři příklady – vícejazyčnost, komponovanost a komunitnost.
V posledních letech lze konstatovat zvýšený zájem o vícejazyčnost v jinak převážně monolingvní české básnické produkci. Nebudu zde zabíhat do detailů (analýza monolingvního paradigmatu v evropské poezii či souvisejícího vývoje české společnosti by vyžadovala samostatné zpracování). Rád bych se zmínil pouze o výskytech postupů blízkých vícejazyčnosti. Jmenoval bych následující příklady:
– mísení a hledání souzvučnosti různých jazyků (němčina a angličtina v básních Jakuba Kostelníka),
– kolážování disparátních fragmentů (německé úryvky z medicínské příručky a latinské názvy účinných látek v traklovských variacích Jiřího Staňka),
– implementace odborných termínů (muzikantská italština ve sbírce Kláry Goldstein),
– překlad z jednoho (mateřského) jazyka do jiného jako součást básnické praxe (ve sbírce Vasyla Malyshky) nebo také
– překlad do jiných jazyků jako součást motivické linie sbírky (motivy sbližování a spojování v podobě překladů v knize Soni Pokorné),
– cizojazyčnost jako prostředek evokace odlišného časoprostorového a zkušenostního rámce (latina a řečtina v textech Matěje Kulišťáka),
– konfrontace monolongvizmu s jeho nesamozřejmostí (boční pohled na jazykovou praxi rodilých mluvčích ve sbírce Olgy Słowik) anebo
– ohledávání vícejazyčného pole v živlu vyprávění (jiné krajiny, podnebí a jazyky v básních Adama Borziče).
Tyto jen zběžně naznačené fenomény ukazují šíři a různost vícejazyčnosti v české poezii od explicitního kolážování různých jazyků přes artikulaci zkušenosti vícejazyčného prostředí.
Další tendencí, související s chápáním média knihy v kontextu poezie, by mohl být zřetel ke komponování sbírek jako sevřených celků, tedy komponování knih, nikoli sbírek ve smyslu kompilace nesourodých nebo jen volně souvisejících cyklů či jednotlivých textů. Také tento jev by si zasluhoval detailnější pojednání, které by mělo vzít v potaz například způsoby rámování poezie jakožto žánru či různost čtenářských strategií, na něž zde není prostor. Opět tedy jen v náznacích:
– Větší část knih jeví spíše nenápadnou komponovanost, ale vyznačuje se poměrně sourodou poetikou i zpracováním jednotlivých textů (odvrácenou stranou tohoto postupu může být určitá monotónnost). Šlo by o knihy Anny Brikciusové, Ondřeje Fibicha, Jakuba Kostelníka, Josefa Kučery, Kláry Machů, Vasyla Malyshky či Žanety Štěpánové.
– Sevřenější pojetí knihy nabízejí pak díla, která jsou koncipována jako delší cykly či celky, vyznačující se zřetelnější komponovaností celku knihy či rozvíjející explicitně pojmenovanou stylizaci či situaci. V tomto smyslu lze uvažovat o knihách Davida Hrbka, Mellanie Kašjak, Kláry Krásenské, Petra Ligockého, Víta Slívy, Olgy Słowik či Jiřího Staňka.
– Příklady knih pojatých s čitelnějším kompozičním zřetelem, které podle mě nejvýrazněji poukazují k pojetí knihy jako svébytného celku, jsou pak texty Matěje Kulišťáka (komponované na základě pojmů křesťanské liturgie) a Soni Pokorné (tvořící celek s grafickým pojetím a doprovodem knihy).
– Na druhou stranu lze v uplynulých měsících poukázat na vícero textů sebraných například z delšího tvůrčího období a sestavených v celek, jehož kompozice je nesnadno uchopitelná nebo přiznaně disparátní. Takový příklad nabízí dvojkniha Paví logika Adama Borziče, sebrané básně v Pouzdří Jaromíra Typlta či trojice relativně rozrůzněných cyklů sbírek Vrásnění Tomáše Kozáka a Birán Kláry Goldstein.
Je ovšem třeba mít na zřeteli, že tato rozlišení provádím na základě explicitních či zjevných kompozičních znaků, které ovlivňují působení celku daného díla, nikoli se zřetelem k jemnějším kompozičním strategiím a volným kompozicím, které lze sledovat ve sbírkově pojatých knihách.
Třetí tendencí, kterou se zde pokusím naznačit, spojuji s otázkou žánrového čtení současné poezie i s celkovým pohledem na její „krajinu“. Výše jsem nezmínil knihy, které z obecného pohledu nevybočují z konvenčního pojetí poezie, ale jsou vydávány v regionálních nakladatelstvích a s patrným nasměrováním k určité čtenářské komunitě (nejen situovaností daného nakladatelství, ale i odkazy v textech). Tím vlastně vzniká jakási jejich specifičnost, která sice neobstojí v širším srovnání, ale poukazuje na důležitou rozmanitost a roli čtenářské základny té které (žánrové) produkce. Obdobný pohyb lze po mém soudu sledovat také v případě nakladatelství, jejichž produkce snese přísná kvalitativní měřítka, zároveň se však profiluje jakožto zaměřená komunitně, tj. se zřetelem ke specifickému vkusu, tematickým akcentům i kulturnímu milieu.
Nebudu se zde již pouštět do jmenování konkrétních příkladů. Spokojím se s tímto: v kontextu CLK je třeba poukazovat spíše na možnost společného rámce a vzájemné relativní srovnatelnosti sbírek, na jejímž základě by mělo být možné je kvalitativně třídit. Přesto považuji za důležité neztratit ze zřetele parciálnost vlastního pohledu, ať už ho reprezentuje jakákoli instituce či cena. Slibuji si od toho třeba možnost opakovaného úžasu nad různými podobami literárních útvarů v širokém rádiusu poezie.
Adam Borzič: Paví logika (Host). Dvě sbírky v jednom svazku. Lehkým (může se zdát, že až příliš) a radostným stylem o všem, co se v poezii tak či onak potkává: smyslová mnohost světa a živý, osobní vztah k jeho součástem, tělesnost či sexualita atp. Podstatnou složkou obou sbírek jsou též gesta přihlášení k západní lyrické tradici reprezentované především básníky kolem romantizmu (Goethe, Shelley, Hopkins a další), ale také odkazy na příběhy (nebo lépe: způsoby vyprávění) různých mimoevropských kultur či současné kulturní, duchovní a myšlenkové proudy (například Andreas Weber).
Anna Brikciusová: Před vzlétnutím (Bor). Náznakovité básně redukované na několik slov, ústřední obraz, názvuk myšlenky, případně vykreslení humorné situace. Jejich tématem jsou smyslové vjemy, momenty každodennosti či různá drobná pozorování. Často jde jen o záblesk, většinu textů procházím jakoby bez povšimnutí, nestačí zapůsobit.
Ondřej Fibich: Osamělý argonaut (Dobrý důvod). Sebrané kratší lyrické básně připsané konkrétním místům a dnům. Spojuje je motiv osamělého putování a záznamu uplynulého, ztraceného, opuštěného. Vytrvalý melancholický pohyb okraji.
Klára Goldstein: Birán (Adolescent). Představuju si znění těchto básní (samy k tomu nabádají konkrétními evokacemi) prostoupené hudbou, nebo ještě výrazněji: řízené a komponované jako hudební díla. Odtud jejich rytmičnost, výrazný tah a plynulost i určitá gestičnost a patos; myslím na své kusé dojmy z romantické hudby (Brahms, Sibelius). Ještě jedna řídící metafora se však vynořuje: boj; hudba protestů, odporu, proměny.
David Hrbek: Ty nejlepší věci (Druhé město). Zpovědní, dlouhodeché a výrazně narativní básně o klíčových momentech jednoho života spjatých s událostmi narození, smrti či osobních epifanií. Texty potlačují prvky typické pro poezii a blíží se spíše narativním sekvencím; místy působí značně idylizovaně či tendenčně. Osobně mě nicméně zaujala věcnost a spád vyprávění, které zároveň vykazuje zřejmou komponovanost.
Mellanie Kašjak: Objev purpurové barvy (Adolescent). Básně jako stopy tělesné existence (gesta, otisky, vzkazy, oslovení) i způsob jejího prožívání. Záznamy reziduálních jevů přechodu do jiné podoby. Pokusy s perspektivou.
Jakub Kostelník: Punkva (Protimluv). Slova vzájemně přivolávaná souzvuky a podobnostmi – uvnitř češtiny, ale také s němčinou a angličtinou; hýření novotvary, nebo spíš novými úhly pohledu (zpodstatnění příslovcí, hry s předponami atp.). V jádru jakási primordiální lyrika dění mezi slovy, k nimž zpřístupňují cestu analogie (výrazně přírodní děje, ale také materialita zápisu či sexuality). Rým zde občas zazáří v pozapomenuté síle osudově sblížit dvě jinak odlehlá slova, jindy sklouzne blízko kýče (přílišné nezávaznosti abstrakt).
Tomáš Kozák: Vrásnění (Práh). Rozvolněné verše s příležitostnými rýmy, výrazně tíhnoucí k pointám úvahového či humoristického rázu. Jde o soubor různorodých úvah o psaní, textů věnovaných básníkům, existenciálních parabol či záznamů osobních i veřejných událostí, které probouzí dojem příležitostného psaní, jehož hlavní ambicí je nápaditě okomentovat vlastní prožitek či společenský fenomén. Zvláštní roli zaujímá horolezectví, z jehož obraznosti vycházejí asi nejsevřenější čísla sbírky.
Klára Krásenská: Veni, veni (Argo). Básnický cyklus jako z jiného času (podoby Boha, expresivní jazyk plný zdánlivě nesmyslných dramatizujících adjektiv či atmosféra starého písemnictví), přitom zřetelně ukotvený v prostých konstelacích každodenních činností a prožitků – zachycovaných ovšem z jakéhosi tichého, okrajového místa, typicky spojeného s nadhledem či přírodou (tolik konkrétních jmen rostlin a živočichů!). Anotace nabádá ke čtení knihy prostřednictvím figury rozchodu, ovšem klíčový se zdá být spíše příchod, a to nejen v podobě očekávání, ale také starostlivosti (obrazy boha-nemluvněte, mateřství ad.) či touhy (ozvuk Písně písní). Tato vrstevnatá a mnohoznačně komponovaná skladba otevírá ovšem vícero pohledů.
Josef Kučera: Dům z papíru (Host). Obtížně se mi hledá jednotící linka téhle sbírky, nenacházím ji. Možná tkví ve zdánlivě jednoduchém, věcném stylu zaměřeném k evokaci obrazů; možná se vine mezi různými podobami prolamování hranic pouze lidského světa nebo v atmosféře blízké klidu, snivosti či idyličnosti, spjaté s evokacemi přímořských, prosluněných krajin. Ne, nenacházím ji; i když pocit, že jde o vcelku dobré básně, přetrvává.
Matěj Kulišťák: Padlí (Dobrý důvod). Kříšení katolického venkova z ducha starých slov (též latina, příležitostně řečtina) a jejich ozvuků. Hýřivé, mnohomluvné básně přeplněné církevním rekvizitářem a evokacemi nejrůznějších tekutin a obecně fyzičností, a to především slov. Opulentnost dokresluje také to, že má kniha dva obsahy, jeden sleduje umístění textů v rámci kompozice organizované podle denních modliteb (temporál) a druhý jejich chronologii (sanktorál).
Petr Ligocký: Doma v bezpečí (Protimluv). Básně modelované jako útržky (převážně – alespoň na mě tak působí – traumatických) vzpomínek a situací týkajících se tří generací mužů a soustředěné kolem ústřední perspektivy současnosti – dětství (kluk), nemocný otec (ictus), starý děda. Linie těchto tří postav prokládají texty evokující prchavé prožitky pobytu v přírodě či perspektivu matky. Tíživá rodinná anamnéza zaznamenaná stručným hovorovým jazykem, v níž se opakovaně vynořuje krutá i smutná povaha života v lidské společnosti.
Klára Machů: Až mě vypálí slunce (Dobrý důvod). Poezie blízkosti živlů, prostupování látky člověka (těla, hlíny) a látky světa. Kratší, v jistém ohledu strohé texty; pracuje v nich ovšem rytmus, zvuk, místy rým. Otiskuje se v nich sugestivní cesta k oproštěnému vnímání i bohatství citlivosti z něho pramenící.
Vasyl Malyshka: Ranní výkřiky racků (Limonádový Joe). Autorské překlady původně ukrajinsky psaných básní do češtiny. Konfesijně lyrické texty (pozorování vztažená k osobnímu prožívání, záznamy každodennosti, existenciálně laděné úvahy o lásce, domově atp.). Vyznění melancholické, zastřené, místy možná banální; očekávanou otázku role překladu a zvoleného jazyka v psaní poezie lze sledovat spíše nepřímo v rovině obrazů a popisovaných pocitů.
Soňa Pokorná: Hotfix. Dalo by se říct jednoduše: milostné básně. Pak by se asi dalo volitelně navázat, že jde o nejrůznější typy vztahů, jakousi mozaiku různých podob lásky mezi dvěma či více lidmi, jejichž analogie nabízí také obrazový doprovod Barbory Haplové (též autorky vizuálního konceptu knihy) v podobě vyobrazení mechanických spojení materiálů či lepidel. Nejvíc mě na tom ale stejně baví jednoduchý a přímý jazyk a způsob evokativnosti dějů, obrazů a pocitů.
Vít Slíva: Azurový inkoust (Větrné mlýny). Milostné básně pohybující se na křivce okouzlení, zbožštění druhé osoby, vzájemnosti, rozchodu a zapomenutí. Láska jako extatický vokální tanec kolem fantazmatické ženy. Útržky prožitků limitní blízkosti ženy-slova.
Olga Słowik: City, slóvce (Dobrý důvod). Texty čerpající z veřejných podob řeči, ať už jde o různé formy komunikace institucí, noviny (útržky tiskovin zpracované formou koláží tvoří intermezza knihy) nebo rozhovory a další typy jazykových interakcí; úběžník přitom tvoří účinek veřejných promluv na osobní prožívání a sebepojetí, potažmo různé formy násilí a útlaku realizované prostřednictvím řeči. Strohé, náznakovité, občas téměř minimalistické básně využívají oslovení druhé osoby – jsou namířeny proti zraňující řeči; odtud také jejich ironický, kritický, místy třeba i konfrontační tón. Za ním vystupuje – mám ten dojem, ale možná se pletu – nenápadná utopická linka, snění o čistém jazyce citu.
Jiří Staněk: Der Kollege (Dobrý důvod). Sbírka nápodob a evokací vycházející z biografie Georga Trakla, výhradně tedy z incestního vztahu k sestře. Básně drcených slov, zvolání a útržkovitých úvah prokládaných úryvky z lékařské příručky konce 19. století (němčina a latina). Stávání se mytickým básníkem-chlapcem, analogie psaní a destruktivní sexuality.
Vlasta Špinková: Pozdní sběr (Artkrist). Texty pro pamětníky. Láska a/navzdory stáří. Veršované vetešnictví.
Žaneta Štěpánová: Prosím, uvědomte o tom slunce (Bor, [v tiráži patrně chybně 2024]). Košaté, těkavé, přelévavé, místy rytmizované až zpěvné. Slova mi v této knize zní jako pod vodou, občas se nezvykle lámou a ohýbají, ztrácím návaznost významů i obrazů, ale proud tušeného hlasu dovede strhnout. Nejvýrazněji vnímám tělesné prostupování lidského a rostlinného – proměny.
Petr Švácha: Proutky (Brána do Brd). Texty točící se kolem metafory jara. Kultivovaný způsob vyjadřování místy sklouzává k přílišné snadnosti. Kniha budí dojem nevýrazné dekorace.
Petr Švácha: Zátiší s modrými jablky (Artkrist). Sbírka konfesijně či existenciálně laděných veršů. Témata jako hodnota slova, pomíjivost a trvalost existence či mezilidské vztahy artikulovaná v hladce plynoucích verších, často blízkých klišé. Ústřední se zdá být archaicky či romanticky stylizovaný sebeobraz básníka.
Jaromír Typlt: Pouzdří (Argo). Urputné obkružování slov či hláskových souzvuků; jako by se v samotném vyslovování skrývala moc blízká působnosti zaklínadla, věštby či odpradávna platného rčení. Také portréty podivností, shluků a změtí, prchavých záblesků na periferii smyslových polí. Ale možná mi to celé uniká a můžu jen konstatovat: patrně tu o něco jde.
Radek Fridrich: Škrapové pole (Host, 2024). Různorodé texty (sbírka sestává ze čtyř samostatných cyklů) vyznačující se lapidárností a iterativitou (variantností) a rozvíjející přístup k jazyku jako materiálu (konkrétní poezie ad.); průvodní je jakási ztemnělost a pikaresknost připomínající žánrové obrázky.
Jiří Hort: Přijde jelen (Protimluv, 2024). Obsáhlá sbírka několika různorodých a samostatně působivých cyklů; je znát cit pro zkratku sourodý s formou haiku, která sbírku na různé způsoby prostupuje.
Tomáš Král: Hrubost hladiny (Dauphin, 2024). Básně blízké jistému lyrickému minimalizmu; záznamy nenápadných pohybů v chování přírody a lidí stylizované jako apostrofy intimně blízké druhé osoby či výroky o povaze (subjektivně prožívaného) světa.
Tomáš Král: Velká nápověda (Togga, 2024). Veršovaný melodram kompilovaný z textů pro mužský (patos, též motivy slávy) a ženský (ironie) hlas a scénických popisů, tíhnoucí k alegoričnosti a primordiálnímu bezčasí, místy trpící jistou frázovitostí.
Monika Kubicová: Bezejmenný rok (Protimluv, 2024). Úsporné zápisy tíhnoucí k pointě, stavy a situace spojené s dospíváním, dialogy se sebou, artikulace osobní situace a postojů.
Jakub Racek: Paní les (Host, 2024). Přísloví, hříčky, archaizmy, rýmy (práce v jazyce), výrazně ornamentální (katolický a rurální rekvizitář), místy zajiskří.