„Básník, nasazuje-li skutečně i dásně a pánevní kost za onu rozvratnou hru, se dostává do pásma obrovského napětí a je nucen vložit do pokusu celou svou osobnost,“ prohlašoval básník Jaromír Typlt ve svém nejznámějším manifestu Rozžhavená kra z roku 1993. Citovaný výrok uvozuje autorovo celoživotní básnické napření. To se vždy přibližovalo avantgardnímu přesvědčení, jež spočívá ve fatálním prolínání umění a života a které pojímá poezii jakožto vůli ke krajnosti. Typlt byl navíc v kontextu tuzemského básnění se svou tvorbou vždy o krok napřed.
V devadesátých letech do svých textů aplikoval rozbujelý metaforický slovník plný stylové a manifestační přeexponovanosti, který figuroval jako protipól umírněnějším klasicistním slovníkům například Petra Borkovce nebo Martina C. Putny. Na přelomu milénia pak intuitivně vycítil, že poezie bude čím dál tím více vstupovat do intermediálních pozic, v nichž se poetický text inovativně propojuje s výtvarnou, divadelní, audiovizuální a performativní složkou. Typlt tedy pravidelně už od roku 1999 experimentoval na hranici různých uměleckých disciplín jevištní performance, videoartu nebo zvukové poezie. Stěžejní je z tohoto hlediska kniha Stisk z roku 2007, která do sebe tuto žánrovou variabilitu vstřebala nejsilněji.
Aktuální Typltova sbírka Pouzdří v sobě obsahuje mnoho z výše řečeného. Její celkový projev už ale nerezonuje autoritativní snahou provokovat, respektive už tolik nespoléhá na okázalou slovní exhibici (dříve jistě plnou hravé sebeironie a záměrné nadsázky). Typltův jazyk se imaginativně zmírňuje, myšlenkově zhutňuje a nabírá na kontemplativní vážnosti. Namísto agresivních srážek poetických obrazů zde nalézáme potřebu vydobýt prostor osudovému tichu: „Ale mezi škubnutím a pádem / Mezi náporem který odtrhne / a těžkým otřesem prásklým do vichřice / zůstane / právě jedna rána / která nezazní.“ Z této koncentrované dynamiky — osahávání nevyřčených, postranních významů — pak paradoxně vyvěrá zřetelné napětí: „Aby tě už nešvihaly jenom konce větve / aby tě švihaly už i kořeny pod zemí!“
Co ale v Pouzdří z Typltovy rané tvorby zůstává, je víra v nezměrnou sílu slova, které je energickým pohonem ke změně reality. Autor nechce být pouhým pisatelem poezie, ale poetickým, dekonstruktivním architektem. Není jen strůjcem slov, ale i jejich bořitelem a narušovatelem: „proboření břichem, hrudí, / od ramen až do kyčlí proboření řez rovnou do útrob / ale přes různé směry růstu proboření ještě váznoucí / v průpletech a úchytech.“
Typltova básnická řeč se přitom opět zaplétá do enigmatických zaříkávadel, dráždivých neologismů a celkově spoléhá na jakousi rituálně performativní působivost. Opět to uvozuje zmíněnou snahu básnickým slovem prolomit skutečnost, což se ve sbírce děje na pozadí tíživě temné a úzkostně přidušené, a přesto průbojné obraznosti: „Při otvírání jsem skřípal / jako když křivě odřízne / a stejně to stěží povolí / stěží pustí,“ píše Typlt a nebojí se nořit do významové hloubky, která v sobě zároveň zrcadlí tuhý boj o básnickou výpověď: „V nejtmavší skvrně / ještě tmavší skvrna.“
Tento důraz na prvotní vnímání slova v jeho ryzí a čisté podobě koresponduje s tím, že některé básně z této knihy zazněly v proměnlivých kompozicích vytvářených na pomezí zvuku a slova v doprovodu skladatele Michala Rataje. Jako by samotná matérie slova autorovi nestačila na úrovni významu, a tak musí být napájena a oživována dalšími uměleckými médii. A právě tzv. soundpoetry se pro Typlta stává velmi produktivním tvůrčím činitelem. I ve sbírce Pouzdří nalézáme spoustu jazykových souzvuků, repetitivních variací a rytmických deformací. Typltovy básně (hlavně při hlasité četbě) skřípají, vrzají, zrní a praskají. Aby tedy byly některé texty ve sbírce přečteny, musí být nejprve slyšeny. Škoda že ze sbírky nejde udělat hrací skříňka.
Jaromír Typlt: Pouzdří
Argo, Praha 2024
57 stran
Libor Staněk II.
Autor je členem poetického kolégia.
Text původně vyšel v časopisu Host.
I proto některé texty připomínají samotářské samomluvy, které sbírce přisuzují status něčeho neprostupného, alchymistického a tajemně nedosažitelného. Typlt se tomu oproti svým raným pracím romanticky nevzpírá, namísto toho pokorně skládá zbraně: „Doznávám, že jsem v životě nedokázal víc / než plést si mezi sebou slova / a říkat vějíře když vidím víření / mušek“ nebo rovnou přiznává (v básni „Na dohled od domu Slovo“, která se váže k tvůrčímu pobytu v ukrajinském Charkově), že poezie je jen matným odrazem syrové reality: „Zaseknutý do ornamentu / překrývám přes sebe verše, aby se také klikatily. / Rukám, které to všechno budou strhávat a čistit, / svědectví nepomůže.“